Noční sektory Milovice - tohle si dobrovolně snad nikdo nenadělí...

6. července 2017 v 15:35 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Pozvala jsem partu kolem Jindřicha a Jany Nečasových do prostorů v Milovicích, které mi laskavě poskytuje Martin Háša a zorganizovali jsme v nich velké noční sektorové pátrání. Od pondělí do čtvrtka jsme prohledávali se psy dva lesostepní prostory (každý o rozloze 30ha). A když jsme neprohledávali, tak jsme dělali doprovod nebo figurovali.
Pondělní trénink začal ve 21.30 h a skončil až v úterý v 8.30h. úterní trénink skončil již ve 3h.
Když se do toho všeho rozpršelo, vzpomněla jsem si na Gustava a jeho vysvětlení, proč připravuje IMZ tak zátěžové (něco ve smyslu "Přiznejte se, kdo chodíte dobrovolně trénovat v noci a za deště?")....


S Aywy jsem nastupovala do práce až v pondělí se svítáním. Aywy doprovázela Brura, která pomáhala přirozeným značením a nezlobila (neutíkala a neobtěžovala pracující Aywy). A nás tři doprovázela Alenka. Prostor B o rozloze 30 hektarů jsme nakonec prohledávaly 3 h. Musím se přiznat, že jsem zodpovědně pracovala jen do nálezu prvního figuranta. O druhém nálezu (matka s dítětem) jsem věděla,a protože jsem k němu dělala jinému psovodovi doprovod. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se s Alenkou rozhodly, že všichni budou mít radost, když práci ukončíme brzo, a tak jsme se od prvního nálezu vydaly rovnou směrem k matce s dítětem. Byly jsem ovšem tak poctivé, že jsem se nedívaly do GPS. A protože ve dne se krajina zdá jiná než za tmy, tak ji stejně museli pesani dohledat (první ji značila vystavením Brura, proto píšu pesani, ne Aywy).
Jindřich ovšem měl zcela jinou odolnost a představu, rozhodně nás nechtěl z terénu pustit jen tak, takže nám při hlášení nálezu vlídně sdělil, že máme o jednoho figuranta navíc. Takže konec legrace, musely jsme začít zase systematicky pracovat. Po asi 1,5 h jsme našly dalšího figuranta na hranici mezi terény A a B. Po ohlášení do vysílačky jsme zjistili, že toho jsme najít neměly a že máme v terénu ještě jednoho... no tedy! Musím přiznat, že Aywy už toho začínala mít dost. S ohledem na její věk, jsem se rozhodla, že se už budeme vracet na základnu. Pro návrat jsme ovšem zvolily cestu dosud nepropátraným rohem terénu. Aywy po chvíli provedla skvělou avizaci a začala dohledávat. Přestaly jsme se tedy vracet a začaly zase pracovat. Za pomoci spreje jsem určila směr mírného větru a vytipovala místo, kde by asi mohl figurant být (na druhé straně cesty, než Aywy právě sbírala pachy) a poslaal jsem ji tam. Tím jsem unavené Aywy hodně pomohla, protože bez této podpory by figuranta dohledávala asi velice dlouho. Prodírala se statečně kopřivami a ostružiním zadaným směrem a zakrátko dohledla a vyštěkala. Takže jsme nakonec měly nalezené všechny 4 osoby (tedy všechny 3 a jednu navíc). Musím říci, že jsem se na konci práce trochu bála, zda jsem ji příliš nezatížila, ale po odpočinku se tvářila zcela ok, fit a připravena k další akci. Mám takovou rdost, že se zase dostala do kondice! Začínám doufat v to, co mi řekl v Estonsku komisař IRO: "Ještě bude pracovat dva roky". Zvlášť, když si uvědomíme tu šňůru IMZ, Slovensko a teď noční práce. Díky naší chovatelce Ivě Rácové za doporučení Soni a dornovy metody.
S Orfi jsem nastoupila do terénů až se stmíváním v úterý večer. Před tím jsem 3,5 h ležela na samém konci v terénu B jako figurant. S Orfi nás čekal terén A, kde jsem ještě (při této akci) nebyla. Takže prima příprava na noční pátrání. Jako doprovod šel s námi Marián a část trasy i jedna z figurantek (Lucie). Pracovala jsem pečlivě a systematicky. V ruce jsem měla GPS a byla pekelná tma. V temnu jsem se orientovala díky GPS dobře. Bez ní bych se vzhledem k jeho členitosti jistě zamotala. Orfi pracovala výborně a vytrvale. Myslím si, že jsem postupovala dobře i já. tam, kde Orfi chodila terénem bez značení zbytkového pachu, jsem nasadila vyšší rychlost. Tam, kde značila zbytkový pach, jsem zpomalila a propátrávala s ní terén v menších rozestupech. Důvěřovala jsem jí a nepřemýšlela jsem za ní a nekecala jí do toho. Vzhledem k tomu, že figuranti leželi na místě až 6 hodin, byla práce s pachem skutečně poučná. Jako první jsme našli v terénu matku s dítetem (jinou než včera). Našli jsme ji díky tomu, že jsem nešla po cestě, ale kus od cesty terénem. Přes křoví, které u cesty bylo by je Orfi nezachytila. Orfi neměla problém je označit štěkáním, i když myslím dvě osoby nikdy na jednom místě neměla. Druhého figuranta jsme našly tak, že Orfi vyznačila poměrně velký prostor v lese poroslém vysokými kopřivmi a ostužinami tělem "je zde pach". Když jsem na GPS vyhodnotila, že vlasntě prostor označila ze tří stran, bylo mi jasné, že osoba je nedaleko. Zkusila jsem to, co by udělal psovod v praxi (ale nidky ne na zkoušce), zavolala jsem: "Kde jste?". Figurant se ozval slabým hlasem a Orfi se prorvala ostružiním (kde je ta princezna, která do ostružin nevstoupila?!) a označila ho. Pohled do GPS ukázal, že les máme prohledaný. Pokračovali jsme tedy dál do stepní části. Orfi dlouho neznačila přítomnost zbytkového pachu. Až u konce terénu, kde něco málobrala. Zde se projevil Marianův chlapský odhad, když chtěl nejprve prohledat bunkr a pak jít k významnému stromu (můj nápad, že to bybylo ideální místo pro figuranta). Vzhledem k tomu, že ten bunkr znám a vím, jaký je tam na zemi bordel a že tam není žádný úkryt, kam by šlo někoho schovat, řekla jsem Marianovi ať tedy prověří bunkr sám a šla jsem za Orfi, která začala značit pach. No ten pach šel z bunkru, protože Marian z něj volal, že máme další osobu. Orfi už se k bunkru taky stáčela. Tak jsem tam Orfi ještě dírou vyslala, aby si pro radost štěkla. Figurantka ležela volně na zemi a svěřila se, že asi 2 h uklízela nepořádek, aby si měla kam bezpečně lehnout. Tak mám pocit, že už jsem se zbavila svazových zkouškových praktik a začala jsem konečně myslet a odvážila se i jednat jako psovod praktik.

Orfi 30 ha prohledala za 2,5 h. Měla by být unavená, ale jakmile jsme jí sundala obojek s rolničkou, vystřelila za srnkou či divočákem... takže vodítko a návrat na základnu na vodítku. Je to prostě fenečka v nejlepších letech a ve vynikající kondici. Žádná únava. Pozoruhodné je, že když měla rolničku, tak se o zvěř naprosto vůbec nezajímala a hned jak se rolnička sundala, tak ano.
Při návratu do tábora jsem zjistila, že mi někde vypadla vysílačka, takže když jsem zabezpečila psy, vydala jsem se ji ještě hledat (další 3 h v terénu). A další den ještě jednou a pak za pomoci GPS záznamu trasy (musela jsem zajet domů, kde mi to Tonda v počítači připravil) ještě jednou. Vysílačku jsem našla, ale chuť na procházku v terénu A mne tak nějak docela přešla...

Ve středu ráno jsem dostala pochvalu od Marianova syna Nikolase. Pozdravil mne a řekl, našli jste všechno? Když jsem kývla, řekl: "Jste tam byli nějak krátce!" Odpovědělal jsem mu, že 2,5 h mi zase tak krátké nepřišlo, že jsme docela unavené, ale on řekl: "Jiní tam byli déle a nenašli" a odběhl.
Tedy je mi jasné, že ti, co nenašli všechno (nějací takoví asi skutečně byli, i když jsme rozhodně nebyly sami, kdo našel všechno), byli méně psovodi s mladými psy a že vždy hraje roli náhoda (jak to foukne), ale musím po pravdě přiznat, že mne ocenění toho kluka hodně potěšilo jako už dlouho nic! Člověk může být pyšný na svou práci a zároveň si uvědomovat, že není nejlepší a že ani nepotřebuje být lepší než ostatní a že měl prostě mj. také štěstíčko, které třeba ostatní právě neměli.




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama