Prosinec 2015

Poslední tréninky ve starém roce

31. prosince 2015 v 18:57 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
30. a 31.12. jsme si zorganizovali dva tréninky v Milovicích - každý den s jinými lidmi a figuranty.
30.12. jsem vytáhla Orfi a Hafulu. Orfi měla dvě kola hledání - v prvním kole jsme trénovaly průchod přes nepříjemný terén (hodně se zlepšila) a ve druhém měla hodně těžkou výšku, se kterou si poradila zcela beze mne (nešla jsem na dohled). Pracovala s obojkem s novou GPS na psy a tak jsem se učila číst z monitoru pro psovoda, kde mám zrovna psa. Měla nález na 80 metrů. Hafulka měl několik her s figuranty alá nástřel bez štěkání a socializaci se psy, včetně Buddíka, kterému jako by z oka vypadl.. Aywy jsem nevytahovala.
31.12. jsem cvičila s Aywy a s Orfi. (Hafulka měl jen nástřel na členy rodiny po výcviku a hru s míčkem na provázku - moc se mu to líbilo.) Orfi měla v prvním kole hledání, při kterém se dostala zase na dost velkou vzdálenost ode mne a vyřešila si všechny záludnosti (nepříjemný terén). Ve druhém kole jsme trénovaly vysílání do směrů - do křoví a přes nepříjemný materiál - suť. Aywy připravil Tonda hledání, ale nějak jíto nesedlo. Nechtěla se ode mne moc vzdalovat. Možná petardy (ale nikdy z nich nebyla tolik rozhozená), možná nějaký zdravotní problém (nahmatala jsem jí doma bouli na hrudi - musíme na veterinu). Tonda se mne během toho, kdy se mi s Aywy špatně pracovalo, snažil poučovat o neschopnosti komunikace o terénu, což nebylo příjemné, protože jsme Aywy podrazili (terén byl jinde než jsem ji vysílala). Jakmile se ale dostala do pachu, tak práci odvedla perfektně, jen se ji nechtělo hledat tak jako jsem zvyklá. Druhé kolo jen nástřel a hra - nevypadala, že by měla potíže. Opět jsme pracovaly s novou GPS na obojku - uvidíme, jak se podaří nám data zpracovat.

Orfi jako slintající nebezpečný pes u figurnata.


Hafulka na place

27. prosince 2015 v 17:33 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Zatímco usilovně přemýšlím, jak se cvičí Kanaánci, někteří psi se cvičí sami. Zřejmě se narodili pro to, aby dělali lidem pomyšlení nebo co. Například náš Hafulka. V 6 měsících je to milý pejsek, který reaguje na zavolání takřka bleskově. Umí sedni, lehni, otočky, target, pac.. začíná nabízet chůzi u nohy a taky se učí zůstat v odložení v leže. Má zájem o hračku a nosí ji. No a hlavně je hodně motoricky šikovný: tunel, nízké áčko, kladina, nízký žebřík a také cvičný žebřík - vše bez problémů. Na place se hezky soustředí, i když kolem chodí jiní psi. Co si více přát?










Jak cvičit primitivní plemena

27. prosince 2015 v 17:11 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Díky Emily Romanov jsem našla krásný článek o výcviku primitivních / původních plemen psů od Molly Sumner. Je příjemné číst si o tom, že někdo jiný zná moje radosti a starosti. Spousta výroků mne pobavilo, např. "soužití s primitivními plemeny psů je trochu jiné...".
Některé utěšily, např. "pokud nebudete psa respekovat, pokouše vás", protože to se mi nestalo a neděje a jiné vedly k přemýšlení.
Přiznám se, že jsem si nedávno říkala, že na trénink našich Kanaánců se vykašlu, protože nejsou vidět žádné výsledky. A pak Sangie začala předvádět Vencovi od Zoy, co všechno již umí. A Tara se k ní přidala...




Prosluněný druhý svátek vánoční - celý den venku

26. prosince 2015 v 20:21 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Dnes celý den svítilo sluníčko a bylo kolem 15 C. Dopoledne jsme si dali v Uhříněvsi prima cvičení v plochách s Judy a Abby a Opičkou. Na závěr socializační procházka. Za nás se účastnila Aywy, Orfi a Hafulka na socializaci.
Odpoledne nás čekala dlouhá procházka s Hafulkovou sestřičkou Zoy (Hafulka, Zoy plus Orfi). A večer trénink Aywy, Sangie a Tary a Bessi v kuchyni s Ivetkou a Vencou.

Božíhodová procházka s GPS v Klánovickém lese

25. prosince 2015 v 21:25 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Včera jsme s Aywy dostaly velkolepý dárek - GPS na sledování psa. Učíme se s ní zacházet. Takže na dnešní procházce v klánovickém lese ji měla Aywy (pak jsme zjistili, že se nás příliš drží) a pak Orfi na krku. Bylo to bezva sledovat, jak Orfi odbíhá a zase se vrací na obrazovce...
Na procházce jsem měla jen Aywy,Orfi a Hafulu (no a Tonda Bessi a Ester Baffi). V lese bylo plno lidí, psů a taky srnek. Neměla jsem náladu hlídat ještě Kanaánce. (Sangie jsem tedy vzala s sebou, ale ona se rozhodla, že raději bude v autě.)

Bez Tondy by to s GPS samozřejmě vůbec nešlo - už druhý večer hledá apliakce na internetu (aplikaci na stahování dat z GPS do počítače, aplikaci na dodání českých map do GPS...).


Krátká štědrodenní procházka ve stepi

25. prosince 2015 v 0:10 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Opět jsme vyjeli do stepi, aby se naši pejsci vyběhali a vyvenčili před večerními petardami. Děti s námi jet nechtěli, čili jsme jeli jen s Toníkem. Z pesanů Aywy, Orfi, Sangie, Tara, Hafulka a Bessi. Na vodítku tentokrát zstala (k velkému rozhořčení) Tara. Sangie se chovala celkem rozumně - hrála s námi hru na schovku i na pamlskování. Ostatní byli ovladatelní a drželi se na dohled. Tonda udělal krásné fotky.





Manasses

23. prosince 2015 v 9:37 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Dnes na Facebook napsala má přítelkyně Bernadette Martinez smutnou zprávu. Její kanaánec, kterého si vybrala, když jsme byli na konferenci v Izraeli na jaře 2015, musel na operaci - náhradu kyčelního kloubu. Nyní je 3 týdny po operaci a ještě 3-4 měsíce bude v rehabilitačním zařízení, protože se o něj musí starat odborníci, aby protéza byla přijala.
Lékaři zakázali Bernardetě ho navštěvovat, aby ho nerozrušovala. Takže ho uvidí až v březnu či v dubnu. Bude ho mít několik měsíců doma a pak je čeká výměna druhého kyčelního kloubu. Hmm, tak to měla být genetická posila chovu v Americe - a taková smůla. A kým bude teď moje další přítelkyně Emily Romanov krýt Kivu?
Obdivuji statečnost Bernardety, která to vše zvládá jak po emoční tak po finanční stránce. Píše: "Všechno stojí za to, protože v případě, že se dožije obvyklého věku, bude se mnou až do mých 70 let! Menashea je úžasný Kanaánec!"

Pes přítel člověka

22. prosince 2015 v 18:29 | kajan |  KYNOLOGICKÉ TEXTY A ESEJE
Dnes jsem si koupila Pes přítel člověka 1/2016. Máme tam s Aywy hezký článek. A jak tak koukám, potkaly jsme se s mnoha přáteli..


3,5 kanaánce

22. prosince 2015 v 18:26 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Vždy, když pracuji na zahradě, beru s sebou své psy. Hrají si různými způsoby. Jedna hra je na honěnou. Jedne je zloděj a osatní jsou policajti, kteří ho chytají. Dnes byl zlodějem opět Noked (bývá často zlodějem). Tara a Hafula ho pronásledovali a Sangie na něj přikrčená číhala u branky. Rychlost, kterou běhají, je neuvřitelná. I proto se často musí ochladit v jezírku.. Další hra je Lov na Maxe. Max je sousedovic xlabrador, který má výběh podél celé 1/4 našeho plotu a naše psy provokuje ke hře, protože se sám nudí. Je to dobromyslný miláček a vše mu odpouštím, protože ho lituji - nemá dost podnětů - neberou ho na procházky ani se mu nevěnují. Lov na Maxe je plný adrenalinu, protože Max je cizí, ale zase ne úplně, a protože vlastně ulovit nejde (je za plotem) a taky proto, že ten společný plot je skutečně hodně dlooouhý. Docela by mne zajímalo, co by Noked dělal, kdyby se s Maxem potkal tváří v tvář. Max se k nám již 3x podhrabal, ale to jsme Nokeda ještě neměli. Poprali by se nebo by se zkamarádili? Další hra je spojená s norami. Nory máme na zahradě hodně hluboké - když nějaký pes štěká v noře, je to legračně tlumené. Jeden je v noře a hlídá ji. Ostatní ho provokují. Dneska byla v noře Aywy. To jsem tedy docela zírala (kdo ji znáte, tak víte, že si se psy moc nehraje). Další hra je hon na kočky. Ráda ji hraje Tara s Hafulou. Není to tak hrozné... dnes jsem viděla, že kočku dostihli a pusinkovali ji. Další hra je zalíbím se paničce! Hrají ji moc rádi Noked a Sangie. Mají vytypováno to, za co jsem je někdy pochválila (např. skok na stůl v altánku) a udělají to a čekají, až je půjdu pomazlit. Samozřejmě je tu ještě hra na hlídání plotu. Tedy divoké štěkání na každého, kdo jde okolo. Zapojuje se vlastně každý. I dokonalá Aywy. Jen někteří se nechají odvolat z této adrenalinové zábavy.

Tara se venčí

22. prosince 2015 v 18:08 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Včera jsme naložili smečku a odjeli na venčení. Noked na povel: "Jdi do auta" šel do kotce a celým tělem mi říkal, že by raději zůstal doma. V neděli byl na cvičáku v Praze, tak jsem ho nechala. Borderky a Hafula samozřejmě naopak - skočili do auta jen, abych je nezapomněla. Sangie a Tara šly do auta s nechutí. Ale Tara byla včera doma, tak jsem je naložila bez pardonu. Takže jsme s sebou měli celkem 7 psů (Aywy, Orfi, Bessi, Bafffi, Hafulu a Sangie s Tarou). To už je velká smečka, takže jsem raději Sangie a Taru (nemají 100% přivolání) chtěla mít na vodítku. Jenže Tara se hned u auta vysmekla z obojku a celou procházku běhala přešťastná tryskem okolo nás. Dokud se úplně neuběhala a zalehla v louži, nepřišla. Samozřejmě si hlídala, aby šla (= běžela tryskem) stejným směrem jako my. Nemohu říci, že byla neposlušná. Ale ani, že byla poslušná. Asi dělala to, co je z jejího úhlu pohledu správné. Asi jsem moc panovačná nebo co. Rozhodně ale mohu říci, že se těžko smiřuji se psem, který nepřijde na zavolání ke mně. Mladší Hafula s tím nemá žádný problém - reaguje velice operativně a rychle. Hra "přijď za pamlsek" ho moc baví a tryskem si pro pamlsky běhal ze stepi a pak zase utíkal pryč. Tara se o tuhle hru včera ani trochu nezajímala. Stejná Tara, která ráno 30 minut cvičila prvky dogdancingu s Kubou v kuchyni s perfektní koncentrací. Ach ach. Sangie hra na pamlsky bavila (ale nechala jsem ji na dlouhém vodítku - ona a Tara na volno v cizím prostředí by na mne bylo moc). Ptám se sama sebe, zda jsou Kanaánci normální a zda jsem si je měla pořizovat. A pak se ptám, zda jsem normální já. Vždyť se nic nestalo. Proč mám pocit, že musím mít vše pod kontrolou. Proč jim trochu víc nedůvěřovat? Vždyť už jsem mnohokrát zažila, že i když běhali bez přivolání, vždy přišli, když jsme to skutečně potřebovali (potkali cizího psa) a nebo se zachovali správně - obešli cizího psa obloukem... Ptám se stále, co se od nich mohu naučit?



Jak se venčí kanaánci

5. prosince 2015 v 21:11 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Dnes se na Facebooku ve skupině Canaan dogs řešil ožehavý problém - jak se venčí kanaánci. Po přečtení příspěvků jsem si uvědomila, že moji kanaánci jsou úplně nejvíce vychovaní a skvělí (nadsázka). Prostě přivolání je u kanaánců problém. Oni přijdou, ale ne hned. Pokusím se tady popsat, jak to kdo řeší.

Steffi a David Nie s jejich Dambem (pes od Izabelly) řeší problém s lovením zvířat. Na místech, kde jsou zvířata Damba nemohou pouštět z vodítka. Když uteče, trvá několik dlouhých minut, než se vrátí. Na to Izabella reagovala, že to je zvlášětní, že její psi nemají lovecký instinkt a že na to ani nebyli cvičení (samozřejmě, když je chová v klecích a kotcích a nikdy jsem neviděla fotku, že by s nimi šla na normální procházku). Pak jim Izabella radila, aby ho nechali proběhnout, že se prostě vrátí. Jenže David napsal, že jsou tam koleje a také, že se bojí myslivců...

Jean-Paul Sicre napsala, že má špatnou zkušenost s myslivci. A varuje před volným pobíháním Kanaánců. Její kanaánci honí vše malé, co před nimi utíká. Doporučuje provádět techniky desenzibilizace, ale je to běh na dlouhou trať.


Kim Warm píše, že jejímu psovi je 6 (nepíše zda měsíců či let) a že ho nemůže pouštět z vodítka, protože pronásleduje vše, co utíká (zvěř, děti, psy).

Catherine Orkin Oskow píše, že i její psi jsou nadšeni, když moho pronásledovat zvěř.

Penny Goodstein napsala, že její psi nenávidí ostatní psy, ale nezabíjejí ptáky (dokonce popisuje, že jedna její fena přinesla ptáka v hubě a pták to přežil).

Alann Miller píše, že pokud Kanaánec uteče, tak je to za kořistí. Můžre tzo býát malá kořist, jak otřeba krtci. Popisuje, že jejich kanaán loví krtky. A že je zábavné to pozorovat.

Eric Killian píše, že jejich kanaánec chodí tak daleko a na tak dlouho, že ho nemohou pouštět. Na farmě o 102 akrech se o ně ani trochu nestará a dělá si svoje vlastní věci a na ně se nepřijde ani podívat. Můj příspěvek okomentoval, že jak je vidět, když má někdo smečku kanaánců, tak více poslouchají. Čili asi svůj problém vyřeší, že si pořídí ještě jednouho nebo dva kanaánce (tak to mne pobavilo).

Gabriella Fettucini upozornila, že kaanánci jsou obvykle neškodní, jen na zvěř štěkají. Její kanaánec štěká na vačice. Někdy i ve 4 h ráno. Vačice vždy přežila, jen oni se nevyspali.

Louise Franke doporučuje, abychom si všichni pohlídali ploty.že se u nich stala hrozná věc - pes přeskočil plot a napadl paní, přišel policista a zastřelil ho. (Boxer a ještě jiný pes, ne kanaánec).

Eliahu Cohen píše, že štěkání na podněty hlavně běžící - je běžné. A že je třeba chodit se psy okolo, aby si zvykli. Asi po měsíci štěkat přestanou...

Nathalie Matrone píše, že její fenka kanaánského psa má lovecký pud. V 8 měsících prohnala poprví divočáky. Od té doby za nimi ráda běhá. Nezabíjí jen pronásleduje. Nathalie píše, že je jednodušší toto chování předělat, když není ukončeno ulovením kořisti. Popisuje, že fenku pouštěla na 15 m dllouhé šňůře. používal klikr a tágo na lov (asi hůl na packy???) a pouštěla ji jen na místech, kde to bylo bezpečné. Trvalo to dlouho, ale dnes může chodit bez vodítka, aniž by utíkala od majitelky příliš daleko.







Noked oslavil druhé narozeniny

5. prosince 2015 v 20:26 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Náš kanaánský pes Noked me Shaar Hagia oslavil dnes krásné druhé narozeniny! Jsem tak ráda, že ho mám! Myslím, že on je s námi taky moc rád... Jeho import byl hodně náročný. Pro nás i pro něj. Je smutné, že sem mohl přijet až ve věku 7 měsíců, to se na něm hodně podepsalo. Dlouho a pomalu si tady zvykal. Dosud jsou na něm vidět následky. Ale je plný optimismu a lásky a je to s ním moc hezké. Chová se báječně k lidem. Možná nedůvěra, ale ne panická hrůza a ani náznak chutě se bránit, kdyby něco. Naštěstí mu vyšly perfektně zdravotní výsledky (HD A, IEWG 0/0, patella 0/0, DNA DM N/N, normální hladina hormonů štítné žlázy), prošel bonitací a je to špičkový chovný pes. I jeho štěněcí dlouho strakatý nos se nakonec vybarvil a má super černý pigment. Nejvíc mne fascinuje, že mne - bez jakéhokoli výcviku - respektuje a poslouchá. Naučil mne používat řeč těla. A je perfektně ovladatelný přirozenou metodou, a to včetně reakce na cizí agresivní psy za plotem apod. (na můj pokyn se o ně přestane zajímat). Dnes na narozeninové procházce se Sangie, Tarou, Orfi, Hafulou a Akive chodil na povel "ke mně" dokonce rychleji, než Sangie.



Další fotky z povedené procházky zde.

Tara na adventních trzích

4. prosince 2015 v 22:35 | kajan
Dnes jsem se věnovala Taře po delší době celé odpoledne individuálně. Vzala jsem ji s sebou na nádraží doprovodit Kubíka. A pak do města a do několika obchodů (hledala jsem nový obojek) a na adventní trhy na výstavišti, kde jsme srdnatě prošly všechny tři pavilony.
Při procházce městem mi Tara ukázala ztracenou dětskou rukavici , kterou někdo ztratil na autobusové zastávce Ťukla do ni nosem a významně se na mne podívala. Asi byla napachovaná. Pochválila jsem ji. Vůbec jí hodně zajímá prostředí a povídá mi o něm. Netrpí ale panickou hrůzou, jako (velice často) Sangie. Spíš je obezřetná, ale bez bázně a hany. Někdy se některým lidem či autům chce vyhnout větším obloukem, ale nejsou to metry, spíše centimetry. A taky skoro nikdy nestáhne ocásek mezi nohy. A vůbec nikdy neodmítla pamlsky. Čili nikdy nebyla v hlubokém dysstresu.
Zvládla i lidi a krámky a zvířata na adventních trzích. Byla mírně vyjukaná, ale ne příliš. Rozumně se vyhýbala lidem a taky si zachovala chladnou hlavu, když na ni začalo štěkat štěně německého ovčáka, které jsme potkali. Koupila jsem jí piškoty - s chutí je jedla, čili byla v pohodě. Zastavili jsme se na kus řeči u stánku paní Samkové - Tara byla i pořádně podrbána. Bylo zajímavé sledovat, jak paní Samkovou přijala (protože ji začala drbat až po 5-10 minutách rozhovoru), kdežto jinou paní nepřijala - schovala se za mne a jukala na ní (chtěla ji hladit hned) rozverně. Ale pacičku jí podala.
Zase jsem si uvědomila, jak jsou kanaánci svébytní a vzácní. A Jak jsem moc ráda, že mám tu výsadu s nimi žít.

Různost až to není možné

4. prosince 2015 v 22:24 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Naše štěňátka (už poněkud vyrostla). Akibe už hárá. Daja je hezky socializovaná kanaánka. Ale nejvíc samozřejmě sleduji naši Taru. Je to zábava o to větší, že ji mohu pozorovat při hře a ve srovnání s křížencem Hafulou, který je jen o trochu mladší.
Tara a Hafula se mají moc rádi. A i když společně tráví spoustu času, každé se jinak projevuje. Je to tak zajímavé je pozorovat!

Uvedu několik příkladů rozdílností (reakce na zavolání, místo pobytu doma a reakce lidí na štěně, srst).
Reakce na zavolání
Když s nimi jdu ven, Hafula letí na zavolání "ke mně" opravdu velkou rychlostí (asi jako Orfi, tryskem), běží ke mně, i když volám nějaké jiné psy, prostě za mnou rád běhá na zavolání. Je ochoten odejít i od nějaké fujky, co našel a chtěl by se vní vyválet. A to i bez pamlskování. Tara přijde taky vždycky, ale někdy to hooooooodně dlouhou trvá. A nikdy ke mně neběží, vždy jde obezřetným krokem, maličko se poflakuje, aby se neřeklo. Pamlsky ji venku zajímají, ale ne zase tak moc, rozhodně nezrychlí, když otevřu krabičku s ňamkami. Také se jí moc líbí, když ji chválím. To má moc ráda. Ale nepoběží kvůli tomu. Hodně reaguje na povely tělem - když se otočím, jde za mnou, ale obezřetně. Následně s mladším Hafulou lze takřka všude chodit na volno. Starší Taru na mnohých místech raději nepouštím. Nejraději se procházím s trojhkou Aywy, Orfi, Hafula, protože mohu jít se třemi psy a mít je všechny na volno a spolehlivě pod kontrolou. Hafula je pro mne ostatně velké překvapení. Myslela jsem si, že když má člověk doma smečku psů, tak je prostě nemožné, aby bylo štěně tak závislé na člověku, jako byla Aywy (která žila jako štěně jen se starou dementní, slepou a hluchou kníračkou - čili takřka jako jedináček). Ovšem Hafula je ochoten kdykoli odběhnout od každé zábavy se psy a přijít ke mně. Nejen ochoten, on mne stále sleduje, zda nedám nějaký maličký podnět, signál, že se o něj zajímám a pak tryskem letí.

Chování doma
Doma je Hafula jeden z "nohsledů". Prostě je nejraději se mnou nebo s Kubou (hkdyž dělá Kuba něco zajímavého). Když se zvednu, zvedne se a jde za mnou. Nebo za Kubíkem. Kdykoli se rozhlédnu, tak ho vidím. Když je někde nedopatřením zavřen, projeví typickou separační úzkost a naříká. Musela jsem ho učit trávit čas v kleci a kenelce. Naopak Tara tráví spoustu času sama. (Mnohem více než Sangie.) Zavření do klece bere od mala se stoickým klidem, usne a počká až pro ni zase přijdu. A sama v otevřené kleci tráví dost času. Zabrala si klec v přípravně psího jídla. Moc ráda to tam hlídá, hlavně před vetřelci (kočkami) a hypnotizuje bednu s rozmrzajícím masem. Za mnou několikrát denně přiběhne jako velká voda "teď je čas se pomuchlovat", ale pak se zase vrátí na svou strategicky výhodnou pozici.
Reakce okolojdoucích
No a co je nejpozoruhodnější jsou reakce"na štěňátko" lidí, které potkáme, když jdeme po městě. Nejprve je třeba říci, že jsou oba dva moc milí. Ani jeden z nich se lidí nebojí, ani nejde do agresivity. Ale když jdu s Hafulou, tak se mne mnoho lidí zeptá, zda si ho mohou pohladit a pak si ho muchlují a povídají mi o sobě a svých psech atd. Myslím, že bych ho mohla mnohokrát prodat, kdybych chtěla... Naopak, když jdu s Tarou, nikdo o ni nemá větší zájem. Občas se na ni lidi usmějí, ale to je tak vše. Za celý její život ji pohladili vlastně jen pejskaři (záchranáři) na cvičáku u nás a v CHomutově, pak zájemci o Kanaánce a pak ještě jedna paní na adventních trzích. Je to pozoruhodné a trochu (pro Taru) smutné, protože je jasné, že každé pohalzení od cizího člověka posiluje dobrý vztah k lidem, který se v ní snažím rozvíjet.
Rozdílná srst
Co se týče srsti, Tara vede. Má hustou, samočistící nádhernou srst. Je to jako z té židovské anekdoty jak dva lezou komínem. Když štěňata vlezou do bahnité louže, Tara vyleze čistá nebo jen s několik smítky, která opadají do 5 minut. Kdyžto Hafula je sporo pořád špinavý. Několikrát týdně ho musím sprchovat. A jak ho mám ráda, tak jsem vážně uvažovala, že bude jen venkovní....
Chování při výcviku
Obě štěňata a vůbec všichni psi (kromě Nokeda - toho to ještě nechytlo) a všechny kočky moc rádi trénují v kuchyni. Vzhledem k počtu zájemců o cvičení, je jasné, že na každého se dostane jen několik minut denně (a prřiznám se, že ubohé kočky často lekci ani nedostanou). Tara lépe štěká na povel a také umí podat pac. Hafula umí lépe odložení a otočky. Oba mají rádi pamlsky, ale Hafula je žravější. Dnes jsme trénovali na targetu. Tara je tak namotivovaná na něm zůstat, že se jednou odmítla uvolnit (slézt za pamlsky) - asi nějak vytušila, že to byla poslední sekvence a prostě nechtěla skončit.
Jak si hrají?
Samozřejmě si moc rádi hrají společně nebo s jinými psy. Venku na zahradě kopou psí nrou a také se rádi potápí. I když je pod nulou, produpnou led a celí se namočí v jezírku nebo ve vaně. Tara spíše v jezírku. Hafula spíše ve vaně. Našel v ní pískací plastové hračky, které jsem tam dala odmočit, a postupně je vytahává ven. Hafulu jsem tuhle přistihla, že si nosí jablka nahoru po schodišti a pouští je dolů a chytá je. Stejně jako to dělala Bessi s míčkem, když byla malá. Tara moc ráda trhá toaletní papír. Vyskočí si na záchodě pro balík papíru v poličce a odnese si ho a roztrhá igelit a vyndá roli a trhá a cupuje. Hafula si moc rád hraje i s lidmi - rád se tahá, rád aportuje. Tara spíše vyjímečně.



Epigenetika - nové pohledy na dědičnost

3. prosince 2015 v 20:26 | kajan |  KYNOLOGICKÉ TEXTY A ESEJE
Tým Kerryho Resslera v americké Atlantě v roce 2013 publikoval v časopise Nature Neuroscience výsledky výzkumu, ve kterých dokázal, že fóbie mohou býti dědičné, a to nejen na první, ale i druhou generaci. Konkrétně vyvolal u laboratorních myší strach z acetonu (k vůni acetonu dostávaly elektrické šoky, zakrátko se bály samotného pachu). To, co je pozoruhodné je, že jejich mláďata (a to porozená normálně i tzv. "ze zkumavky", která nikdy s matkou nepřišla do styku) měla strach, když ucítila aceton (bez elektrošoků).

Odborníci to vysvětlují epigenetikou. Epigenetika je nové odvětví genetiky, přináší nová pravidla a doplňuje koncept Mendelovské genetiky o mnoho dalších pravidel a zákonů. Např., že změny na povrchu dvoušroubovice DNA spermií mohou být předány potomkům.

Epigenetika vysvětluje celou řadu problemů, se kterými se genetici potýkají. Např., proč děti narkomanů tíhnou prakazatelně častěji k drogám, i když své biologické rodiče nikdy nepoznaly. Nebo proč jsou děti starších otců náchylnější ke schizofrenii, autismu a dalším funkčním onemocněním.Ressler dále zkoumá, jak a kolik % dalších generací myší se zděděného strachu z acetonu zbaví. Ano, epigenetika doplňuje také poměrně nový koncept mitochondriálního přenosu genetické informace.

Proč to sem píšu?

Pokud je tenhle výzkum dobře udělaný a výzkumníci z ostatních laboratoří ho potvrdí, tak se zcela mění náš pohled na genetiku, pochopitelně včetně genetiky psů!

Jistě se týká reakce na střelbu a mnohých dalších problematických oblastí, které neumíme vysvětlit Mendelovskou genetikou a přeci je - jako chovatelé - vysvětlujeme "má to po mámě/tátovi" (strach z výšek, reakce na zvířata alá "test na medvěda"). Do této kategorie by také spadaly vady povahy, které se nemohou dědit Mendelovskou genetikou, ale epigeneticky by se předávat mohly, i když se jistě nepředávají 100% tak jako reakce na aceton u laboratorních myší.

Další poučení by nás mělo učit být opatrnější při krytí psem vyššího věku, protože je prokázáno, že s věkem se obaly/povrchy DNA stále více poškozují...

No a mnohé další, o kterých dnes nemám čas psát, ale třeba se k tématu ještě vrátím.