Plošné atesty - máme je!

8. listopadu 2015 v 11:29 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Tak se nám podařilo 7.11.2015 složit (na poslední pokus) plošné atesty!
Připomínám stručně naši cestu k tomuto úspěchu:
Na první plošné atesty jsem nastoupila s nohou po vážném úraze (přetržený sval). Jaksi jsem nevěděla, že se tam tolik běhá a že si nemám do batůžku cpát tolik věcí, aby se tak nepronesl. Následně jsem po náročné prověrce výkonosti nedokázala v limitu prohledat celý terén - byl skutečně hodně náročný (Hostýnsko-Vizovické vrchy, plný nepřehledných strží a chatek) a já udělala spoustu strategických chyb. A měla jsem smůlu, že byl figurant v tom cípku, kam jsem nedošla. Terén, kde atesty probíhaly byl označen páskou a na jeho konci stál pomocník, který hlídal, aby nikdo z terénu nevyšel. Vypadla jsem ve dne. Na druhý pokus o atesty (Vysočina) jsem se připravovala běháním. Od té doby běhám jako laňka (samozřejmě s trochou nadsázky). Ale tento atest měl jiná pravidla. Běhání bylo, ale ne tak drsné jako u prvního. po rovince a menší úsek. Ale na výchozím bodě jsem dostala do ruky mapu (vojenskou), jenže byla to jen její okopírovaná část, bez měřítka a byla hodně stará. A já byla tak vystresovaná z těch důležitých rozhodčích a funkcionářů, že jsem se neodvážila zeptat na měřítko a stáří mapy (což bych dnes okamžitě udělala). Ještě jsem dostala "dobrou radu" od pomáhajícího hasiče, že je terén daleko, ať rychle běžím. Asi si neuměl představit tu "laňku". Tak jsem běžela a terén přeběhla. Takže jsem opět vypadla ve dne. To jsem si nadávala! A ostatní se smáli a ještě dodnes si mne pamatují jako tu, co rychle běhá. Na další pokus mne pozvali po dlouhé pauze, právě když jsem byla v Izraeli, čili jsem nemohla jet. No a další pozvánka přišla až na podzim tohoto roku. Poslední pokus s Aywy. Mezitím jsem změnila metody přípravy a instruktury výcviku, dostala se mezi lidi, kteří dělají atesty opakovaně a mnohokrát byli i v akci, následně jsem si s Aywy složila ZTV3 i ZZP3, vyhrála plošný i sutinový pohár, udělala sutinové atesty MV a hlavně zase uvěřila, že to má smysl. Také jsem prověřila Orfi a začala mít vizi, že v případě neúspěchu udělám plošné atesty alespoň s ní, což mne všechno psychicky dost podrželo. Pozvání na plošné atesty ještě na podzim mne zaskočilo, protože jsem dostala echo, že mne pozvou spíše na jaře, když mne pozvali na podzim již na atesty sutinové. Ale bylo nějak málo zájemců (nakonec přijelo jen 7 adeptů), takže na mne podle rozdělovníku nakonec došlo. Zde musím s vděčností zmínit Tondu, který za mne ochotně a přelaskavě převzal figurování na zkouškách ZTV2 v naší brigádě, které jsem slíbila, a povzbuzování od výcvikářky a vedoucí. Čili jsem nemusela odmítnout. V předpovědi počasí hlásili krásný podzimní den. Ale nějak to nevyšlo. Celý den lilo, pršelo či mrholilo (stále dokola) a byla mlha. Už jenom přesuny autem v té mlze žádná slast... Denní práce probíhala v Bílém potoce. Vytrvalostní prověrka byla tentkrát koncipována jako delší přesun s avizací. Avízace probíhala jako skupinová práce, byla to prověrka schopnosti psů pracovat společně a nervat se, či neblbnout. Celkem to bylo asi 1,5 km od aut k zahájení práce, pak 2 km do terénu (s avizací). Některé týmy (včetně toho mého si ty 2 km s avizací zopakovaly tam a zpět, protože první avizaci nedaly). Čili jsme před denní prací měly s Aywy v nohách cca 8 km (podle krokoměru) s dvěma krátkými pauzami (10 a 5 minut). Tentokrát žádná mapa ani GPS, ale jasná nezaměnitelná osa postupu obou týmů (polní cesta) a start. Našim úkolem bylo prohledat 150 m terénu od cesty, jeden psovod napravo, druhý nalevo. Většina lidí (5) vypadla v denním terénu. Nepřišel mi nijak těžký, ale už mám holt hledání v krvi. Chodím do terénu bez hodinek a už dokážu odhadnout tempo, kterým mám jít, abych neztrácela čas. A také se nebojím komunikovat s rozhodčími. Přesně v polovině času jsem se zeptala rozhodčích na čas a měla jsem půlku terénu prohledanou a nalezeného jednoho figuranta. Čili dobrý odhad. Také jsem vhodně zvolila strategii, za což jsem dostala pochvalu při závěrečném vyhodnocení. Po pravdě mi nejvíce v orientaci v nepřehledném (a samozřejmě mokrém, bažinatém, místy neprůchodném) houští pomohl krokoměr, který jsem si koupila týden předem z náhlého a báječného vnuknutí. Jinak bych možná hledala až někde v Polsku. Aywy pracovala dobře. A hezky mi označovala negativ (nenapachovaný terén) tím, že držela v hubě šišky. Uznávám, že to vypadá hrozně, ale já vím, že když chytí pach, šišku vyplivne a letí dohledat a vyštěkávat, takže mne to neznervoznilo. Prvního figuranta jsme našly v bunkru z dob opevnění sudet. Aywy pásla střílnu, místo, aby štěkala, ale když jsem s ní bunkr obešla a otevřela jí mřížku, skočila dovnitř, já za ní (jak se hodila baterka i ve dne, byla jsem ráda, že jsem ji z úsporných důvodů z batohu nevyhodila) a ona vyštěkala figuranta, který tam byl schován před deštěm. Mohla značit lépe, ale bez ní bych bunkr nenašla. Další figurant ležel zabalen v různých nepromokavých vrstvách a na karimatce pod hustým smrkovým roštím v druhé půlce terénu. Aywy ho našla samostatně, bez problémů a označila i když jsem byla daleko. Při pohybu terénem v řídké mlze jsem několik podlouchých našedlých kamenů považovala z dálky za figuranta.... jinak bylo vše bez problémů. Ani jsem neupadla do stresíku a nezmatkovala jsem. Žel naše parťačka s borderkoliákem Cedrikem našla v druhé části terénu jen jednoho figuranta. Čili vypadla. Ale byl to jejich první pokus. Stejně tak to byl první pokus pro Any Storytelling, která hledala ve stejném terénu, jako my s Aywy, jen o trochu později. Žel také našla jen jednoho ze dvou. Tak příště! Jak správně řekl její páníček, ani Aywy to nedala na první pokus ani na druhý. Vypadnout na prvních atestech není žádná ostuda.
Po hledání jsme se mohli přemístit k autům. Do mého auta jsem pak zvala psovody bez aut. Dva nabídku přijali, i se psy. Pro Aywy to znamenalo, že nemohla odpočívat, tak jak bych si představovala. Trochu jem z toho byla nervozní, ale člověk je nemohl nechat venku na lijáku. Záchranáři si musí pomáhat. A taky musí umět přijmout pomoc. I já ji přijala - jeden hasič (neseděl u mne v autě, čili to nebyla půjčka za oplátku) mi půjčil perfektní hasičskou baterku. Řekl: "Když nepostupuji, nebudu ji potřebovat a tobě by se mohla hodit, určitě nemáš tak dobré vybavení jako já." A měl pravdu. A navíc mne jeho nabídka tak nějak zahřála u srdce a dodala dobrý pocit před nástupem na noční práci. Myslím, že jsme se spolu před tím nikdy nepotkali. Určitě jsme se neznali jmény. Když šla do denního terénu poslední dvojice, již se šeřilo. Dokončili práci již za tmy. Následoval přesun mlhou a tmou zpět do hasičárny do Hejnic. Jela jsem krokem, jak jsem se bála, že se nestrefím na serpentiny. Vyhodnocení proběhlo na hasičárně v teple. Samozřejmě to bylo nejen o mé radosti, ale i o zklamání - mnohdy výborných - týmů, které na noční práci nepostoupily. Možná jsem měla štěstí, že jsem hledala v mírně lehčím ze dvou terénů. Jak by to asi dopadlo, kdybych hledala v tom druhém? To už se nedozvíme.
Na noční práce jsme odjížděli v 18.10. Neúspěšní psovodi odjíždějí. Někteří púřejí štěstí, jiní ventilují své negativní emoce. Oba postupující týmy natupujeme do hasičského auta a odjíždíme do nedalekého nočního terénu. Nemusely jsme sice pěšky, ale Aywy musela psychicky unést 4 naštvaně na ni štěkající psy v nákladovém prostoru auta (lidi nepočítaje). Opět je to prověrka schopnosti se plasticky přizpůsobit situaci a nebo umět pracovat i po prožitém stresu z přesunu. Noční terén mi dal zabrat. Bylo to celé do kopce. Jak jsem se nezapotila ve dne, tak v nočním svažitém terénu ano. Musela jsem dokonce zvolnit tempo, protože jsem v té rychlosti výstup neudýchala. Navíc byla úplná tma (nov). Naštěstí má Aywy velký rádius a hledala si samostatně. A také jsem měla tu super hasičskou baterku k té své obyčejné. Prohledaly jsme a našly jsme. I druhý tým noční terén zvládl. Takže jsme se radovaly ve dvou, což bylo milé. Zpět na hasičárnu, další závěrečné vyhodnocení, již jen o radosti. Následovala výborná večeře od generálního ředitelství hasičů (polévka a výběr ze dvou chodů). Rozchod. Odjezd. A strastiplná cesta domů mlhout a tmou. Jsem tak ráda, že se nám to s Aywy povedlo. Doufám, že jí ty dva roky (nebo snad i déle) bude sloužit zdraví a že budeme po celou dobu fit a připraveny pomáhat tak jako teď.


Také jsem připravená si sednout u čaje, vínka, kafe s každým, kdo by chtěl slyšet více.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama