Listopad 2015

V zimě, v dešti

28. listopadu 2015 v 19:39 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Dnes jsme překonali svoji lenost a moje nachlazení a celý den jsme strávili cvičením v předhůří Krkonoš. Psům zamrzla voda v misce u auta. A ktomu byl velký vichr. Bessi krásně stopovala a potrénovala si vytrvalost, která se jí ještě nedostává v plné míře. Orfi si zahledala ve smrkovém houští. Aywy se hezky proběhla a spousta lidí jí házela klacíčky. Nepracovala jsem s ní (hára). No a Hafula se socializoval - pohladila si ho fůra cizích lidí, projel se v cizím autě v přepravce (sám do ní na povel skočil, žádný problém) a taky se seznámil s několika psy. (Jedna fena na něj ale nebyla moc milá... uvědomila jsem si, že ho musím hlídat a odstiňvoat od neblahých zážitků). Nokeda jsem k háravkám brát nechtěla. A Sangie a Tara ráno odmítly nastoupit do auta. Asi měly recht, promrzly by (nejsou tak chlupaté jako ostatní). Podobně to vyřešil Kuba - taky by mu asi nebylo s námi úplně veselo. Doma si užil staršího bráchy a tepla. My dva s Tondou jsme pěkně vymrzli, ale zase je třeba napsat, že po těch letech cvičení, už máme zcela jinou odolnost než dříve.

Dnes nám přišla druhá průkazka

24. listopadu 2015 v 17:44 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr


Tak dnes nám přišel druhý dopis z ministerstva vnitra (pošťačka koukala na razítko na obálce poněkud nevěřícně) a atest karta (občanka).


Co všechno jsme se jen musely obě naučit, abychom ji dostaly. Musely jsme hodně cvičit a ne vždy na nás svítilo sluníčko. Nebo svítilo až moc. Ale povedlo se. Je to moje velká radost. Ale člověk by si vlastně měl přát, aby nás nikdy nikdo nepotřeboval. Nejlepší by bylo, kdyby se dítě ani nikdo jiný neztratilo! Zároveň samozřejmě ve mně je touha uplatnit to, co jsme se naučily. Nakonec je to třeba asi říkat takhle: nechci, aby se někdo v našem okolí pohřešoval a my jsme nebyly zavolány na pomoc!

Už jsem tuto situaci zažila 3x (pátrání po Aničce, pátrání po pacientovi z nemocnice Na Bulovce a pátrání po ztraceném synovi jedné mé známé). Probíhalo pátrání velice blízko místa, kde jsme bydleli (první dva případy před přestěhováním), a já s Aywy seděla doma. To jsme ovšem ještě neměly atesty. Snad se to tedy už nebude opakovat.

Orfi dnes složila ZZP1

21. listopadu 2015 v 20:13 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Dnes ve Chbanech (kde před tím nikdy nehledala) složila Orfi zkoušku ZZP1. Práce v terénu byla samostatná a bleskurychlá. Hezky jí to štěkalo. Na poslušnosti, kterou se začínalo, ztratila dost bodů za přílišné nadšení. Asi jsem to přehnala s motivací.
Nicméně překážky byly namrzlé, kluzké a ona to neřešila, naopak se na ně hnala... čili i to lze hodnotit pozitivně. Jediné, co pozitivní moc nebylo, bylo, že se vyválela v chcíplé rybě na procházce po zkoušce... zdá se, že se změnila se z princezničky na .. (nenapadá mne zrovna to slovo...). No nic, už je vykoupaná, navoněná a po parádní večeři.




Jak trénovat s atestovaným psem?

15. listopadu 2015 v 19:39 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Dnes jsme opět byli trénovat (sutiny v B.). S Orfi jsem si udělala přípravu na sutinové jedničky. Hezky jí to čuchá, ale nechtělo se jí lézt po kluzké (celý den pršelo) překližce. Obcházela to. Jsem zvědavá, zda se v sutinách někam posune. Ale byla jsem postavena před závažnou otázku : Jak trénovat s Aywy? Tedy se psem s oběma atesty, který už vlastně všechno umí? Samozřejmě jede o to výkon udržet, udržet kondici. Ale jak co nového ji ještě naučit? V prvním bloku jsem jí pustila do terénu, který jsme připravili ostatním psům. Byl to pro ni takový "zábavnější nástřel". To není špatné, pobavila se, ale co dál? Rozhodla jsem se, že pro ni budu vymýšlet tréninkově situace, které se blíží praxi. Ve druhém kole jsem jí tedy ukryla dva ležící figuranty cca 20 cm vedle sebe. Vyřešila to, ale bylo vidět, že je překvapená. Hafula byl na socializaci a Baffi šla na procházku s budoucím ženichem (už aby začala hárat).
Po krátké obědové pauze doma jsem naložila Aywy, Orfi, Taru a Hafulu a jeli jsme do Klánovic. Procházka v dešti. Trénujeme kondici. Všichni na volno. Parádně se proběhli. Chovali se moc prima. I Taruška se slušně chovala k psům, kteří nás potkávali. Stačí ji ovšem dát na vodítko a na každého psa dělá "instinkt-zkoušku na medvěda". Možná je řešením chodit bez vodítka... Hafula se na vodítku taky trochu přidával K Taře a "plašil medvědy", ale dokáže reagovat na můj hlas a přestat, když ho o to požádám, což je samozřejmě moc milé. Tara se do mé obrany natolik ponoří, že přestane až po dost dlouhé době. Ale už taky začíná reagovat. Zvládli jsme po celou dobu doprovod tříletého kloučka s klackem a nikdo ho ani neshodil ani nepotlapkal,. Hafula mu několikrát něžně kalce vzal z ruky, což se kloučkovi líbilo. On naoplátku nikomu z našich pejsků nevypíchl oko ani nevyrazil zuby, což jsem moc ráda ...


Noked, Sangie a Tara na podzim 2015

14. listopadu 2015 v 18:10 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Již delší dobu jsem nenapsala příspěvek do Kanaánského deníčku. Jednak proto, že jsem se plně věnovala záchranářské práci s Aywy a Orfi. No a taky proto, že mne Kanaánci trochu zlobili. Vlastně jen holky. Noked je čím dál větší zlatíčko! Venku ho můžu vypustit na volno vlastně jako každého jiného psa. Neloví, neutíká. Reaguje na povely (ke mně, nevšímej si toho psa) a také už se nevyhýbá odchycení jako dřív. A jak se máme rádi. Když jsem přijela domů po dvou dnech na konferenci, vyskočil mi na klín a chtěl drbat a drbat. (Před tím vždy po mém návratu dělal několik dnů, že mne možná nezná.)


Sangie se naučila přeskakovat plot na ulici, když nás chtěla doprovázet a my chtěli, aby byla na zahradě. Museli jsme postavit velký výběh podél celého pozemku a zastřešit kotec (i z toho párkrát vyhupsla). Tara zase má za sebou hlídací období. S velkým přehráváním vztekle vyháněla každého psa, který šel kolem plotu, kačen, husy a kočku Sedivku, kterou nějak méně zná a taky "divné lidi". Na lidi i psy se sápala i na vodítku. Čili procházky s ní byly značně obtížné. Ve chvíli "hlídám" neviděla a neslyšela. Ještě jsme to úplně nezvládli, ale už jsme na dobré cestě. Rozhodně už Tara reaguje na moje pokyny, že se mi to nelíbí, rychleji, než dříve. Ale pořád si ráda hlídá svůj prostor, a to i jako hru (vyhání Hafulu i další naše psy, se kterými jinak vychází dobře a má je ráda). Nikdy si hlídání nezkusila na mne ani na další členy rodiny. A nikdy si nezkusila hlídat přijaté návštěvy. Na to je moc dobře socializovaná. Ale na "divného" pána, který jde proti mně při večerním venčení, je schopna na vodítku ošklivě vrčet. Taky pořád bojujeme s méně pevným levým ouškem. Jinak za sebou máme pěkné procházky s Dájou a Akibe a jejich lidmi. Obě holky jsou moc krásné. Obě hezky přezubené. Daja je krásně socializovaná (až závidím) - chodí se holt venčit denně do pražských parků. Akibe je na tom podobně jako Tara - odvykající si hlídačka pod laskavým dozorem paničky.

Karolína o tom napsala:
"Musím říct, že mě občas fascinují reakce lidí, přesně si pamatuji, jak jsi říkala, že někteří lidi je prostě nechápou... Byly jsem na pro procházce v lese, v rámci socializace jsem pak s Akinkou a kamarádkou vyrazila do kavárny kam pouštějí i pejsky. Akinka si spořádaně lehla pod mé nohy a spala. Přes celou kavárnu seděla paní s krátkosrstou kolií (v Akinčiných očích velký pes). Paní o nás věděla, ale stejně, když odcházela, tak psa (bez ptaní) pustila až k Akince. Ta samozřejmě bránila svůj prostor a mě a vrčela. No a paní řekla, ať si ji vychovám, že máme velký problém! Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na jediné slovo. Pes se chová jako pes a hned z toho je aféra .. byla jsem zklamaná. To nikdo neviděl, že se ani nehla a naopak ten druhý pes přisel až k ní a vstoupil do jejího prostoru?!"



Vlastně celou procházku šli všichni navolno, ale nedařilo se je pohromadě vyfotit (jen z dálky).

Plošné atesty - máme je!

8. listopadu 2015 v 11:29 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Tak se nám podařilo 7.11.2015 složit (na poslední pokus) plošné atesty!
Připomínám stručně naši cestu k tomuto úspěchu:
Na první plošné atesty jsem nastoupila s nohou po vážném úraze (přetržený sval). Jaksi jsem nevěděla, že se tam tolik běhá a že si nemám do batůžku cpát tolik věcí, aby se tak nepronesl. Následně jsem po náročné prověrce výkonosti nedokázala v limitu prohledat celý terén - byl skutečně hodně náročný (Hostýnsko-Vizovické vrchy, plný nepřehledných strží a chatek) a já udělala spoustu strategických chyb. A měla jsem smůlu, že byl figurant v tom cípku, kam jsem nedošla. Terén, kde atesty probíhaly byl označen páskou a na jeho konci stál pomocník, který hlídal, aby nikdo z terénu nevyšel. Vypadla jsem ve dne. Na druhý pokus o atesty (Vysočina) jsem se připravovala běháním. Od té doby běhám jako laňka (samozřejmě s trochou nadsázky). Ale tento atest měl jiná pravidla. Běhání bylo, ale ne tak drsné jako u prvního. po rovince a menší úsek. Ale na výchozím bodě jsem dostala do ruky mapu (vojenskou), jenže byla to jen její okopírovaná část, bez měřítka a byla hodně stará. A já byla tak vystresovaná z těch důležitých rozhodčích a funkcionářů, že jsem se neodvážila zeptat na měřítko a stáří mapy (což bych dnes okamžitě udělala). Ještě jsem dostala "dobrou radu" od pomáhajícího hasiče, že je terén daleko, ať rychle běžím. Asi si neuměl představit tu "laňku". Tak jsem běžela a terén přeběhla. Takže jsem opět vypadla ve dne. To jsem si nadávala! A ostatní se smáli a ještě dodnes si mne pamatují jako tu, co rychle běhá. Na další pokus mne pozvali po dlouhé pauze, právě když jsem byla v Izraeli, čili jsem nemohla jet. No a další pozvánka přišla až na podzim tohoto roku. Poslední pokus s Aywy. Mezitím jsem změnila metody přípravy a instruktury výcviku, dostala se mezi lidi, kteří dělají atesty opakovaně a mnohokrát byli i v akci, následně jsem si s Aywy složila ZTV3 i ZZP3, vyhrála plošný i sutinový pohár, udělala sutinové atesty MV a hlavně zase uvěřila, že to má smysl. Také jsem prověřila Orfi a začala mít vizi, že v případě neúspěchu udělám plošné atesty alespoň s ní, což mne všechno psychicky dost podrželo. Pozvání na plošné atesty ještě na podzim mne zaskočilo, protože jsem dostala echo, že mne pozvou spíše na jaře, když mne pozvali na podzim již na atesty sutinové. Ale bylo nějak málo zájemců (nakonec přijelo jen 7 adeptů), takže na mne podle rozdělovníku nakonec došlo. Zde musím s vděčností zmínit Tondu, který za mne ochotně a přelaskavě převzal figurování na zkouškách ZTV2 v naší brigádě, které jsem slíbila, a povzbuzování od výcvikářky a vedoucí. Čili jsem nemusela odmítnout. V předpovědi počasí hlásili krásný podzimní den. Ale nějak to nevyšlo. Celý den lilo, pršelo či mrholilo (stále dokola) a byla mlha. Už jenom přesuny autem v té mlze žádná slast... Denní práce probíhala v Bílém potoce. Vytrvalostní prověrka byla tentkrát koncipována jako delší přesun s avizací. Avízace probíhala jako skupinová práce, byla to prověrka schopnosti psů pracovat společně a nervat se, či neblbnout. Celkem to bylo asi 1,5 km od aut k zahájení práce, pak 2 km do terénu (s avizací). Některé týmy (včetně toho mého si ty 2 km s avizací zopakovaly tam a zpět, protože první avizaci nedaly). Čili jsme před denní prací měly s Aywy v nohách cca 8 km (podle krokoměru) s dvěma krátkými pauzami (10 a 5 minut). Tentokrát žádná mapa ani GPS, ale jasná nezaměnitelná osa postupu obou týmů (polní cesta) a start. Našim úkolem bylo prohledat 150 m terénu od cesty, jeden psovod napravo, druhý nalevo. Většina lidí (5) vypadla v denním terénu. Nepřišel mi nijak těžký, ale už mám holt hledání v krvi. Chodím do terénu bez hodinek a už dokážu odhadnout tempo, kterým mám jít, abych neztrácela čas. A také se nebojím komunikovat s rozhodčími. Přesně v polovině času jsem se zeptala rozhodčích na čas a měla jsem půlku terénu prohledanou a nalezeného jednoho figuranta. Čili dobrý odhad. Také jsem vhodně zvolila strategii, za což jsem dostala pochvalu při závěrečném vyhodnocení. Po pravdě mi nejvíce v orientaci v nepřehledném (a samozřejmě mokrém, bažinatém, místy neprůchodném) houští pomohl krokoměr, který jsem si koupila týden předem z náhlého a báječného vnuknutí. Jinak bych možná hledala až někde v Polsku. Aywy pracovala dobře. A hezky mi označovala negativ (nenapachovaný terén) tím, že držela v hubě šišky. Uznávám, že to vypadá hrozně, ale já vím, že když chytí pach, šišku vyplivne a letí dohledat a vyštěkávat, takže mne to neznervoznilo. Prvního figuranta jsme našly v bunkru z dob opevnění sudet. Aywy pásla střílnu, místo, aby štěkala, ale když jsem s ní bunkr obešla a otevřela jí mřížku, skočila dovnitř, já za ní (jak se hodila baterka i ve dne, byla jsem ráda, že jsem ji z úsporných důvodů z batohu nevyhodila) a ona vyštěkala figuranta, který tam byl schován před deštěm. Mohla značit lépe, ale bez ní bych bunkr nenašla. Další figurant ležel zabalen v různých nepromokavých vrstvách a na karimatce pod hustým smrkovým roštím v druhé půlce terénu. Aywy ho našla samostatně, bez problémů a označila i když jsem byla daleko. Při pohybu terénem v řídké mlze jsem několik podlouchých našedlých kamenů považovala z dálky za figuranta.... jinak bylo vše bez problémů. Ani jsem neupadla do stresíku a nezmatkovala jsem. Žel naše parťačka s borderkoliákem Cedrikem našla v druhé části terénu jen jednoho figuranta. Čili vypadla. Ale byl to jejich první pokus. Stejně tak to byl první pokus pro Any Storytelling, která hledala ve stejném terénu, jako my s Aywy, jen o trochu později. Žel také našla jen jednoho ze dvou. Tak příště! Jak správně řekl její páníček, ani Aywy to nedala na první pokus ani na druhý. Vypadnout na prvních atestech není žádná ostuda.
Po hledání jsme se mohli přemístit k autům. Do mého auta jsem pak zvala psovody bez aut. Dva nabídku přijali, i se psy. Pro Aywy to znamenalo, že nemohla odpočívat, tak jak bych si představovala. Trochu jem z toho byla nervozní, ale člověk je nemohl nechat venku na lijáku. Záchranáři si musí pomáhat. A taky musí umět přijmout pomoc. I já ji přijala - jeden hasič (neseděl u mne v autě, čili to nebyla půjčka za oplátku) mi půjčil perfektní hasičskou baterku. Řekl: "Když nepostupuji, nebudu ji potřebovat a tobě by se mohla hodit, určitě nemáš tak dobré vybavení jako já." A měl pravdu. A navíc mne jeho nabídka tak nějak zahřála u srdce a dodala dobrý pocit před nástupem na noční práci. Myslím, že jsme se spolu před tím nikdy nepotkali. Určitě jsme se neznali jmény. Když šla do denního terénu poslední dvojice, již se šeřilo. Dokončili práci již za tmy. Následoval přesun mlhou a tmou zpět do hasičárny do Hejnic. Jela jsem krokem, jak jsem se bála, že se nestrefím na serpentiny. Vyhodnocení proběhlo na hasičárně v teple. Samozřejmě to bylo nejen o mé radosti, ale i o zklamání - mnohdy výborných - týmů, které na noční práci nepostoupily. Možná jsem měla štěstí, že jsem hledala v mírně lehčím ze dvou terénů. Jak by to asi dopadlo, kdybych hledala v tom druhém? To už se nedozvíme.
Na noční práce jsme odjížděli v 18.10. Neúspěšní psovodi odjíždějí. Někteří púřejí štěstí, jiní ventilují své negativní emoce. Oba postupující týmy natupujeme do hasičského auta a odjíždíme do nedalekého nočního terénu. Nemusely jsme sice pěšky, ale Aywy musela psychicky unést 4 naštvaně na ni štěkající psy v nákladovém prostoru auta (lidi nepočítaje). Opět je to prověrka schopnosti se plasticky přizpůsobit situaci a nebo umět pracovat i po prožitém stresu z přesunu. Noční terén mi dal zabrat. Bylo to celé do kopce. Jak jsem se nezapotila ve dne, tak v nočním svažitém terénu ano. Musela jsem dokonce zvolnit tempo, protože jsem v té rychlosti výstup neudýchala. Navíc byla úplná tma (nov). Naštěstí má Aywy velký rádius a hledala si samostatně. A také jsem měla tu super hasičskou baterku k té své obyčejné. Prohledaly jsme a našly jsme. I druhý tým noční terén zvládl. Takže jsme se radovaly ve dvou, což bylo milé. Zpět na hasičárnu, další závěrečné vyhodnocení, již jen o radosti. Následovala výborná večeře od generálního ředitelství hasičů (polévka a výběr ze dvou chodů). Rozchod. Odjezd. A strastiplná cesta domů mlhout a tmou. Jsem tak ráda, že se nám to s Aywy povedlo. Doufám, že jí ty dva roky (nebo snad i déle) bude sloužit zdraví a že budeme po celou dobu fit a připraveny pomáhat tak jako teď.


Také jsem připravená si sednout u čaje, vínka, kafe s každým, kdo by chtěl slyšet více.

Návštěva Daji

1. listopadu 2015 v 19:01 | kajan |  Kanaánský deníček aneb Velké dobrodružství
Dnes jsme vyrazili s Tarou a Dajou (a hodnou tetičkou Orfi) do stepi v Milovicích. S Dajou přijely její dvě paničky. S Tarou (a s Orfi) jsem šla sama. Tara se na začátku na sestřičku zubila, ale ne dluoho a pak si skvěle pohrály. Ušli jsme přes 10 km, takže se holky vylítaly pořádně. Moc jim to slušelo.




Trénink pochodu podle vojenské mapy, GPS a buzoly

1. listopadu 2015 v 18:46 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Dnes se mi laskavě věnoval pan docent a učil mne přepočítávat metry v kilometry (nadsázka) a zadávat souřadnice z vojenské mapy do GPS (doopravdy). Pak jsme podnikli dvě výpravy po pustém lese na předem vytyčená místa. Nalezena byla úspěšně. Učili jsme se také odhadovat cesty - některé jsou na mapě i v lese i v GPS (ideální stav), jiné jsou jen v lese a na GPS, a některé jsou jen v lese.. atd. Pan docent mne upozornil, že není žádá cesta jen v mapě (toho jsem si nevšimla), čili to, zda se jedná o cestu nebo ne lze ověřovat z GPS. Nejsem z toho moc moudrá. Cesta je cesta, ne? (Ne!) Hodně jsme si to užili, nachodili přes 10 km. Jedno z míst byl skvělý mokřad, takže chlupatí účastníci výrpavy jsou jako prasátka.