Srpen 2013

Aywy vyhrála Český pohár ZTV v roce 2013

24. srpna 2013 v 22:31 | kajan |  Aywy z Ohromujícího světa
Tak v tomto roce vyhrála celostátní soutěž v terénním vyhledávání Český pohár ZTV (podle zkušebního řádu ZTV2) moje Aywy (a já). Poslušnost krásná, 88 bodů, a to i když si ji nemohla zkusit (na place ve Vlkoši nikdy předtím nebyla a den před zkouškou to nešlo). Vkládám pár videí z poslušnosti. Příprava a první cviky: skok daleký, výška, áčko (prokrmování v základní poloze u nohy jsem v tréninku asi přehnala, je vidět, že se na zkoušce tak se hnala k noze, že vynechala polohu před psovodem :-(úú body dolů. Kladina se střelbou (super, fakt není vidět reakce na střelbu). Nízký žebřík. Vysoký žebřík (ten se ale povedl!). Houpačka (je vidět, jak jí ujely nožičky na konci, to nemá být). Plazení (to je fofr). A nepovedené vysílání na cíl (letěla ke kuželu, který byl za bednou, pak se teprve na druhý povel vrátila k bedně, holt nepochopila, že to není dle mezinárodního zkušebáku, ale nebyla sama :-), kužel za bednou zmátl snad všechny psy... Návrat od kužele na bednu kameraman nezaznamenal, ale protože se povedl, tak jsme za vysílání pár bodíků z milosti dostaly (osatní samozřejmě také). Speciály žel již bez videa - do terénů nikdo kromě rozhodčího, vedoucího akce a samozřejmě figurantů nesmí. Ve dvou terénech Aywy našla všech 5 figurantů, i když - jak už to na celostátních akcích i v praktickém nasazení - bývá je v životě neviděla. A tak jsme si k mé velké radosti potvrdily zkoušku ZTV 2, kterou jsme složily před dvěma lety. První speciál byl výborný. Ve druhém jsme udělaly nějaké chyby, které vedly k bodovým ztrátám (vše nejspíš vycházelo z toho, že jsem zvolila špatnou taktiku), poučila jsem se. Před závodem a během něho se se mnou a Tondou o zkušenosti podělili všichni přítomní páni rozhodčí i zkušenější účastníci. Čili odjíždíme velice obohacení. Navíc! Poprvé jsme si stouply na bednu vítězů, a to hned na první místo! Krásné! Poděkování "matce výcvikářce" a kamarádům ze ZBKV. Poděkování Alče a Romče aj. ze ZKO Lysá nad Labem, že nám umožnily neomezený přístup na tréning překážek (a právě body za poslušnost nakonec rozhodly) a samozřejmě Tondovi, za podporu, doprovod aj. Více o akci perem nejzkušenějším zde.

Byl to náš třetí start na poháru, druhý na ZTV. V roce 2010 jsme byly 4. Nyní jsem si pohár po dvou letech (2011 - nemoc, 2012 - B vrh) zopakovala. A stálo to za to! Asi budu muset přehodnotit názor, ž v záchranařině se nemá soutěžit...

Uzdravené očičko Běláska

16. srpna 2013 v 13:44 | kajan |  Činčila vlnatá
Kubíkův nejmilejší činčilák Bělásek si vypíchl očičko osinou. Alespoň to tak vypadalo. Oko bylo nateklé, potažené bělmem a zavřené, jeho okolí zarudlé. Skutečně jsem sbírala odvahu činčiláka utratit... Ale Kubík se rozhodl, že sebudeme modlit. Tak jsme se začali modlit. K tomu jsem činčilákovi kapala do oko oftalmoseptonex 2x denně. Mým tajným přáním bylo, aby infekci přežil. Ani v to jsem moc nedoufala. V záchranu oka věřil jen Kubík. Ale - zázrak: oko se zahojilo. Po měsíci na něm není nic znát. Zákal zmizel. Dokonce na něj i vidí. Díky Bohu!


Novinky, ne moc dobré od králíků

14. srpna 2013 v 20:59 | kajan |  Králíci
První hnízdo (samice, zakladatelka rodu) je v pořádku, ale obsah... čtyři kominíci, jeden mlynář a jen jeden strakáč - nezdá se ani pěkně vybarvcený.. Druhé hnízdo vlastně ani nebylo postaveno, nedopadlo to, byli v něm tři mlynáři, čili stejně ouvej.


Také jsme dnes museli utratit samici natetovanou nedávno - měla stále se zhoršující vychýlení hlavy do strany - dnes se už chudinka celá otáčela, aby se nažrala.. a Ester mne přinutila ji utratit (tedy vzal to za mne kavalírsky Tonda - jak to bylo zvíře na chov, ne na jídlo, tak jsem s tím měla problém..).
Strakačka od pošťačky (nečistokrevná) připuštěná u králíka kaliforňáka našeho souseda J.N. nezabřezla.
Snad se povede vrh u kaliforňačky. Očekáváme ho každým dnem, dnes jsem ji přesunula jsem ji do lepší králíkárny (po chudince ochrnuté), aby měla na mladé více prostoru a aby byli v bezpečí. Možná se nakonec ukáží kříženci lepší, než strakáči...


Smutný konec holubičky

14. srpna 2013 v 20:34 | kajan |  Drůbež
Dnes si zlomila vaz holubička Kinga. Párek kingů nám právě odchovává dvě holoubata. Jedno je skoro již dospělé velikosti, druhé je pidi - cca 5x menší. Dnes jsem se rozhodla mu ošetřit típky - jazýček, aby lépe přibíral. Holubička se jala hnízdo bránit a cestou naletěla nešťastně na větev a spadla. Podívala jsem se na ni a vypadalo to, že se vzpamatuje. Holoubě jsem odnesla, abych dospělé více nerozrušovala... cestou na mne skočil kocour Muchlík a podrapal mne i holoubě. Chtěl ho sežrat. Po ošetření típků i rány od drápků :-( jsem holoubě donesla zpět do voliéry a našla maminku mrtvou... fakt morbidní den. Holoubě navíc asi ztratilo dost krve - je prochladlé, čili ho nahřívám pod žárovkou u sebe na stole, no ale nevidímto moc nadějně...

Zde je jeho velký sourozenec:

Čili kvůlivá nedomrlému mláděti si zlomila vaz krásná holubička. Kvůli mé nepozornosti navíc malé holoubě kocour podrapal.. to je den bl... Nezbývá než doufat, že je tohle velké a zdravé mládě holubička, ne holoubek... a snad to nedomrle ten denšní den přežije...

Brixie - kníračka bez PP

12. srpna 2013 v 23:05 | kajan |  Vzpomínáme na pesany
Brixie byla malá černostříbřitá kníračka bez PP.
Pořídili jsme si ji krátce po narození Dana v roce 1994 - to se ukázalo, že bez psa se mi žije špatně. Ty tři roky bez pejska byly opravdu smutné. Psa s PP jsem si pořizovat nechtěla kvůli ceně (tehdy jsme měli do kapsy dost hluboko) a taky proto, že Bredeček PP měl a bylo nám to na nic...
Brixinka byla velký kamarád. Co se s Bredečkem nedařilo, s ní šlo snadno. Uměla všechny cviky na ZMP1 a 2, ale kvůli malým dětem jsem na žádný cvičák ani na zkoušky nechodila. Ale stopovala perfektně. Dokonce jsem ji naučila i hlídat tašku (cvik, který hodnému Bredečkovi nešel ani trochu). Také jsme ji naučili pár cviků ze seriálu Komisař Rex. Uměla dětem na povel "odzbroj" vytrhnout dětskou pistolku aj. Když jsem přivezla Ester z porodnice, ležela celé dny pod postýlkou a hlídala ji. Pak ji provázela v jejích dětských hrách. Ester se tedy narodila již do domácnosti se psem (a je to na ní vidět).

Brixinka měla několikrát štěňata. Jednou (poprvé) plánovaná s malým černostříbřitým kníračem. A pak třikrát neplánovaná (vždy prostě zdrhla :-( Všem jsme ale našli hezké domovy, některá ještě žijí a máme o nich zprávy.
Na fotografii je Brixinčina dcera Pralinka - tu si původně chtěl nechat Dan, ale pak jsme to nějak nezvládli. Pralinka byla moc hodná, ale neudržela čistotu a nebyla moc chytrá, nešlo ji moc cvičit, tak jsme i jí našli nový domov, ve kterém chtěli gaučáka.
Kuba si na Brixinku ještě pamatuje - dělala mu společnici toulkami mezi kavyly na Semické hůře.
Brixinka byla skoro stále zdravá. Opakovaně ji trápily jen kožní problémy (údajně alergii na blechy - řešilo se kortikoidy). Ke stáří ovšem oslepla a ohluchla. Začátek konce přišel v roce 2006 - zánět dělohy. I když jsme ji z toho dostali, od té doby se její stav rapidně zhoršoval. Udělal se jí píštěl na zubech. A nastoupila senilita, snad po narkóze - nakonec netrefila z pelíšku k misce a zpět, stála úplně zmatané v nějakém rohu, bouchala hlavou do zdi a na všechny, kdo ji chtěli pomoci,vrčela ... v roce 2008 jsme se rozhodli pro euthanasii.

Brix Div - Bredeček

12. srpna 2013 v 23:00 | kajan |  Vzpomínáme na pesany
Brix Div byl malý knírač pepř a sůl, který pocházel z chovatelské stanice v Klatovech od pana Diviše. Narodil se (pokud počítám dobře) 1978. Vybírala ho (pro mne) moje maminka a vzala štěně, které se nejvíce lišilo od sourozenců. Vybrala mu i domácí jméno: Bred. Bred byl na pepřáka příliš tmavý. Dnes by byl asi za černostříbrného, tehdy to nešlo (byly přípustní jen p+s a černí).
Výstavy: dobře
Svod: nadějný
Bonitace: vyřazen z chovu (barva + chyběl mu řezák dole)
Zkoušky: ZMP1 (stopa 98, poslušnost 89, speciální cviky 75), ZOP.
Chodila jsem s ním do SVAZARMU. Ve skutečnosti spíš on učil mne, než já jeho. Naučil mne trpělivosti. Měl bezesporu rád život (zájem o feny, rvačky a lovecké pudy), dost se mne nazlobil. Ale mnohem více jsem já zlobila jeho. Ovšem vydrželi jsme to spolu. A prožili jsme spolu nejedno dobrodružství (zimní pády do řeky, toulky na Šumavě a skoro všechny školní výlety a akce s Brontosaurem, na které jsem si jeho přítomnost vynutila). I když poslední tři roky zůstal u rodičů a já ho jen navštěvovala (nemohl - k mé velké depresi - bydlet se mnou ve studentském bytě kvůli sousedům).
Bred se dožil 13 let, zemřel krátce před naší svatbou v roce 1991 ethanásií po záchvatu mrtvičky, po které mu ochrnula zadní část těla.

Kříženec Punťa, Punia

12. srpna 2013 v 22:47 | kajan |  Vzpomínáme na pesany
Svého prvního psa jsem dostala, když mi byly dva roky. Ano, nedávno jsem to spočítala, byly mi jen dva roky. Měla jsem ho dlouho slíbeného a já si pamatuji čekání na něj jako "strašně dlouhou dobu", kterou jsem svým blízkým dost vyčítala. Samozřejmě ve skutečnosti se o Punťu starala moje prateta Joža a moje babička (tyto úžasné ženy, sestry, spolu začaly bydlet krátce po smrti mého dědečka a před mým narozením). Teta Joža celý život chodila na klatovský cvičák cvičit psy - německé ovčáky. Pro mne ovšem vybrala malého černého kříženečka. A nechala mne, abych mu vybrala jméno. Tak to byla Punťa, později (když jsem se začala za infantilní jméno stydět) Punia.
Punťa byla bezesporu dobrá duše. Narodila se někdy v roce 1972. Zemřela (ztratila se) asi dva roky před revolucí, čili někdy v roce 1987. Vypadala trochu jako špic, groenendael a mudi.

Baryk a Harryk

12. srpna 2013 v 21:20 | Kateřina Jančaříková |  Vzpomínáme na pesany

Baryk

(Vzpomínání na psa Baryka doprovázel mé dětství a dospívání, kdy jsem si od D. Formanové vyslechla příběh Harryka. Propojení obou psů a jejich příběhů je fiktivní. Napadlo mne, při naslouchání příběhu F. Beneše díky podobnosti jmen obou psů... ale: mohlo to tak být! A já bych si to pro dobrý konec příběhu Baryka tak přála, vysnila jsem si ho...)
Německý ovčák Baryk se narodil krátce před druhou světovou válkou. Jeho příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál za války. Tehdy žily v našem domku v Klatovech (kromě Baryka) jen tři ženy: má prababička Josefa, má babička Jiřina a její sestra Joža. Jiřině a Jože bylo 28 a 29 let, byly svobodné a obě pracovaly v kanceláři na soudu. Každý den po práci si - představuji si je jako elegantní slečny z kanceláře - svlékly slušivé kostýmky a navlékly se do starých sukní a blůzek, sundaly své módní klobouček a ovázaly si hlavy šátkem (když foukalo) nebo si nasadily slamák (když bylo horko). Převlečené k nepoznání nasedly na kola a jeli pracovat na pole. Na řídítkách balancovaly proutěnými košíky, motykami či hráběmi.
Jiřina u pracovala na poli ráda. Pokaždé, když se narovnala, uviděla v dálce před sebou zelené šumavské kopečky.
"Tady jsem doma, tady jsem šťastná," říkala si. Ale stýskalo se jí po jejím milém, který byl nasazen jako řadový voják na ruské frontě. Chudák, byl to Němec, který nesouhlasil s nacismem... nevrátil se...
Baryk byl jejich třetí německý ovčák s tímto jménem. Joža ho takřka dokonale vycvičila v klatovském kynologickém klubu za městským parkem. (Ona drobná nedokonalost byla, jak si Jiřka myslela, spojena s tím že každý večer Baryk kňučel u Jožiny postele a vyžadoval si výjimku z pravidel, totiž, aby se mohl spolu se svou paničkou zachumlat pod velikou peřinu.)
Byl to pes, ale také člen rodiny. Následující události byly proto tristní.
Němci všechny vhodné psy z okupovaných zemí odebírali. Majitelé psů tehdy, stejně jako dnes, museli psy hlásit na úřadě a platit (tak jako dnes) tzv. poplatek ze psů. Tyto registry (stejně jako všechny ostatní registry) nyní spravovali Němci. Majitele psů středních a velkých plemen i jejich kříženců do sedmi let věku gestapo obesílalo příkazem k odevzdání psa. Psy odváželi do speciálních výcvikových táborů, kde z normálních rodinných hlídačů, ovčáckých psů a postelových kamarádů bitím, hladem a žízní během tří až šesti měsíců vychovali krvežíznivé potvory. Bylo to prosté: psi nedostávali ani vodu ani žrádlo, občas k nim přišel někdo v civilních šatech a strašně je ztloukl. Vytouženou vodu a žrádlo přinesl psovi po několika dnech voják v uniformě SS. Po několikerém opakování psi bezhlavě útočili na kohokoli bez uniformy. Výcvik byl u konce.
Jožu nenapadla žádná rozumná možnost, jak Baryka zachránit a přitom neohrozit rodinu. Tomu, kdo svého psa ukryl nebo otrávil či zastřelil, hrozilo nejen vězení, ale i trest smrti. Někteří chovatelé se přesto k tomuto odvážnému činu odhodlali, ale většina se rozhodla neriskovat a psa odevzdala.
Stejně se rozhodla - po jistém váhání - i Joža.
"Nedá se nic dělat, lidé jsou důležitější, než pes," pomyslela si.
Jiřka nic neříkala, ona se vždycky tvářila, že psi nemá ráda, ale vybrala všechny úspory z hrnečku v kredenci, kam si spořila pro strýčka Příhodu, a u řezníka koupila Barykovi věnec buřtů na rozloučenou. Baryk se dost divil, protože od začátku války se s něčím takhle dobrým ještě nesetkal - jedl hlavně zbytky, kaši z mléka a ovsa a ovšem myši, slimáky a nepozorné ušáky, které si ulovil na zahradě.
"Co se to děje?" ptaly se jeho oči a z postavení uší a ocasu bylo poznat, že tuší něco špatného. Buřty ovšem slupl jako nic.
Druhý den Joža odvedla Baryka na klatovskou pobočku gestapa. Úředník s ní vyplnil dotazník:
jméno: Harryk (zřejmě se přeslechl)
rasa: německý ovčák
pohlaví: pes
stáří: 4 roky
stav: zdravý
majitel: Josefa Bouzková, B.Němcové 171/IV, Klatovy
Pak dal Jože potvrzení, vzal jí z ruky vodítko a odvedl vzpouzejícího se psa do jednoho z kotců. Když se Barykem zabouchla vrátka, začal poštěkávat a kňučet a Joža, která dobře věděla, co jí říká a co jí vyčítá, se neubránila pláči.
*****
Asi v téže době se v jednom malém koncentračním táboře v Rakousku ocitl třicetiletý Čech František Beneš.
Koncentrační tábor byl oplocen dvěma drátěnými ploty. Tyčily se vysoko a na sklopeném vrchu byly omotány ostnatým drátem. Mezi ploty byla asi půldruhého metru široká mezera, ve které pobíhal speciálně "vycvičený" německý ovčák. Jeho teritorium začínalo u jedné strážní věže a končilo u druhé. Strážní věže stály v rozích oplocené plochy a na nich hlídali němečtí vojáci se samopaly a světlomety. V každém úseku mezi nimi pobíhal jiný pes. Vojáci měli z věží dobrý výhled, protože v padesátimetrovém ochranném pásu kolem tábora byl vykácen každý strom a každý keř.
František Beneš byl, jak se tehdy říkalo, kovaný skaut. Ve skautském oddíle vyrostl, stal se náčelníkem chlapeckého kmene Junáka - svazu českých skautů a skautek, jak se tato organizace po zániku své sesterské slovenské části jmenovala. Většina významných skautských představitelů před okupací emigrovala. Voršovský nabízel emigraci také Františkovi.
"Mám pro tebe čtyři jízdenky do Francie," oznámil mu krátce po vánocích 1938, "já jedu také. Z ciziny budeme organizovat odboj."
"Děkuju, ale já zůstanu tady," rozhodl se František, "ne, nepřemlouvej mě prosím, už jsem dávno rozhodnut, ale budu moc rád, když odvezeš do bezpečí moji rodinu. Bez rodiny tady budu užitečnější. Nebudu mít slabé místo. Nebudu muset dělat kompromisy, abych Madlu a kluky ochránil."
František miloval svou vlast a byl za ni ochoten položit i život. Na protifašistický odboj se už nějakou dobu připravoval. Po tátovi měl z první světové války schovanou nehlášenou pistoly, kterou udržoval, promašťoval a leštil. Hned po tom, co prezident Beneš odevzdal Sudety Němcům, ji vyčistil a promastil naposledy. Pak ji zabalil ji do naolejovaného plátna a spolu s náboji zakopal v plechové krabici nedaleko svého srubu na Slapech. Začal shromažďovat také léky a obvazy a nakupovat si zásoby jídla, hlavně konzervy, ale i cukr, olej, hrách, čočku, rýži a mouku. Všechno pečlivě balil do navoskovaného plátna a postupně schovával v lesích kolem Slap, kde to znal od malička. Do jednoho z posledních balíčků vložil i poklad nejvzácnější - falešné doklady na jméno František Doležal, které dostal od svého dobrého přítele pro případ, že by potřeboval novou totožnost. Nemyslete si, že balíčky zakopával jen tak, kdepak, byl si vědom toho, že jeho život může záviset jen na tom, jestli bude schopen balíčky poslední záchrany, jak jim říkal, po nějaké době zase najít. Na stromech nejblíže zakopaným balíčkům si ve výšce dvou metrů, tam kam by člověk dívající se ze země nedohlédl, učinil nenápadné záseky, které bylo možné zpozorovat z okolních stromů a navíc si vyhotovil tajnou mapu. Na srubu měl starý dubový stůl. Jednou ho napadlo, že kresba ve dřevě vlastně připomíná mapu. Potom si na přirozené nepravidelnosti dřeva začal promítat okolní krajinu. Velký suk uprostřed byl srub, světlejší pás letokruhů skoro u kraje znázorňoval Vltavu, stará puklina skoro přesně kopírovala tok říčky Kocáby. Stačilo jen párkrát jakoby náhodou ostrým nožem porušit hladký povrch a objevily se další orientační body. Pokaždé, když František zakopal balíček poslední pomoci, vzal hřebík a na místě, které odpovídalo jeho umístění v terénu, do stolu kladívkem jednou dvakrát ťukl. Vznikla tak malá, ale nesmazatelná jamka. Náhodného pozorovatele ba ani nepřátelského vyšetřovatele by nenapadlo, že je na desce stolu skryta mapa. Myslel by si nejspíš, že na něm nějaký amatér vyráběl krmítko pro ptáky.
V lednu se František rozloučil s manželkou, čtyřletým Františkem, dvouletým Václavem a několika milými přáteli - junáky. V dobrovolném osamění pak pokračoval v přípravách. Po 15. březnu 1939 srub zavřel a zajistil a přestal na Slapy úplně jezdit. Choval se jako každý spořádaný občan, jako by byl smířen se situací a pasivně se hodlal podvolit.
"Počkám, až ten největší zmatek pomine, pak se do nich pustím," říkal si.
Jenže nacisti mu jeho plány překazili. Krátce po začátku války ho zatkli. Měli ho totiž na seznamu osob, který vypracovali jejich zvědové snad z řad sudetských Němců před více než rokem. Ani nevěděl jak a ocitl se v pražském vězení Na Pankráci. Po několika měsíční vazbě ho převezli do onoho koncentračního tábora v Rakousku.
V táboře od samého začátku plánoval útěk.
"Nebudu utíkat ztřeštěně," přemítal, " raději tu zůstanu o chlup déle, abych měl jistotu, že mě nechytí."
Bedlivě sledoval své okolí, pozoroval hlídky, pokoušel se rozmlouvat s rakouskými civilisty, všímal si, jak probíhá zásobování, hledal slabé místo táborové ochrany. Jeho skautské mládí i armádní výcvik (byl jedním z českých vojáků, kteří byli po Mnichově odvoláni z pevnosti Josefov) mu při tom byly k užitku. Jenže tábor byl hlídán takřka dokonale. Nakonec ho napadlo využít psy.
"Ano, to je cesta," napadlo ho, "jen to bude nějaký ten pátek trvat."
Několik dnů přemýšlel, jakého psa si má vybrat, když jeden ze psů napadl sssáka a byl zastřelen.
"To je znamení," pomyslel si. Ke svému účelu si vybral nového psa, který ještě týž den nahradil zastřeleného. Zaslechl dokonce jeho jméno, Harryk.
Vybral si příhodné místo za barákem, kde nebyl hlídkám tolik na očích a snažil se na sebe upoutat psovu pozornost. Pokusil se dát psovi chlebovou kuličku přes oka v pletivu přímo do mordy. Málem přišel o prsty. Pes po něm divoce chňapl.
"Co to tady provádíš?" zařval na něj sssák.
František vyskočil do vojenského pozoru. "Her komandant," řekl slušnou němčinou, "hlásím, že mi vadí lidi, potřebuji na chvíli zapomenout, že jsme tady namačkáni jeden na druhého. Víte, narodil jsem se v hájovně a nejsem na lidi zvyklý. Sedl jsem si tady dál od těch smradlavejch chlapů, jenže tomuhle hafanovi se to nějak nelíbí."
Mezi Němci se rozšířilo, že na lágru mají samotáře podivína. Časem si zvykli, že ho vidí sedávat daleko od ostatních lidí za barákem. František trpělivě čekal celých šest týdnů, než se znovu pokusil začít psa krmit.
"Teď už si jistě všechny hlídky zvykly na to, že tady jen tak vysedávám," rozvažoval, "určitě mě už tolik nehlídají."
V okamžiku, kdy Harryk běžel na své divoké obhlídce kolem, zavolal ho jménem a hodil mu vzácný nedělní kousek uzeniny. Ani hlídací psi nebyli v táboře dobře krmeni, takže uzeninu Harryk s povděkem schlamstl. Od té doby se s Harrykem na tomto místě dělil o každé druhé sousto z hubených přídělů. Chtělo to silnou vůli i tělo.
Po několika týdnech se s Harrykem začalo něco dít. V době večeře už netrpělivě přešlapával na "jejich" místě. také jeho strach z tohoto vězně a s tím i jeho agresivní projevy vůči němu slábly. Trvalo to dlouho, ale nakonec začali jeden druhému důvěřovat. A pak přišel i den, kdy se Franta poprvé pokusil psa dotknout. Harryk sice rychle ucukl, ale po ruce nechňapl. Posléze se Františka přestal bát a jeho dotek snesl. Po dalších týdnech se mu laskání začalo líbit a celým tělem se vždycky opřel do drátů a vystavoval bok laskavým dotekům mužovy ruky. Možná, že mu kdesi v mozku vyvstala vzpomínka na ony radostné chvíle strávené s milovaným člověkem na gauči. Začal zase milovat a chtěl být milován.
Po deseti měsících jejich tajného přátelství přišla příležitost k útěku. Na velitelovy narozeniny se v táboře pro velitele, jeho manželku a všechny ty nacistické kumpány chystala veliká oslava. Úklidová četa musela všechno naleštit a nablýskat. Vybraní kuchaři připravovali skvělou hostinu. Už ve čtvrtek večer přijel orchestr a celé páteční dopoledne se táborem rozléhaly trumpety a bubny jeho zkoušek.
"Teď nebo nikdy," pomyslel si František v sobotu. Předpokládal celkem správně, že ani vojáci na věžích nebudou abstinovat a rozhodl se využít příležitosti. Byl připraven.
V noci ze soboty na neděli vystříhal v plotu otvor a vlezl do pásma smrti k Harrykovi. Věřil, že mu pes už neublíží. A opravdu - radostně ho vítal - olizoval, objímal předníma tlapama a přitom tiše kňučel.
Vystřihnutý kus pletiva František zase nakamufloval na původní místo a prostříhal se i plotem na vnější straně. Byl na svobodě. Rychle upravil druhý plot a plazil se k nejbližším keříkům. Harryk za ním.
"Měl jsi tam zůstat, kamaráde," řekl mu, "jestli totiž nebudeš sekat dobrotu, jestli budeš dělat rámus, budu tě muset zabít."
Skutečně byl ochoten raději psa uškrtit, než riskovat své prozrazení.
Harryk se mu místo odpovědi moudře podíval do očí a hrábnul po něm smířlivě packou, jakoby mu chtěl slíbit poslušnost a věrnost až do smrti.
Utíkali pak spolu k severu, až konečně narazili na říčku, kterou si František před dlouhou dobou cestou do tábora vyhlédl jako orientační bod. Prodrali se skrz vrbičky u potoka a vrhli se do ledové vody. Celou noc se brodili proti proudu potoka až k vesnici, kde se Františkovi ještě před svítáním podařilo ukrást starou košili, kterou nechala nějaká nepořádná hospodyňka přes noc venku na prádelní šňůře. Dál pokračovali lesem.
Harry, který nezapomněl na výcvik, se ukázal jako geniální průvodce. Chodil většinou Františkovi u levé nohy. Pokud se vzdálil, přišel okamžitě na jeho tiché hvízdnutí, celé hodiny vydržel ležet odložen pod keři, plížil se, zdolával překážky. Navíc jeho jemný čich dokázal rozeznat na dálku uniformu od civilu, muže od ženy a dítěte. Tak jako lovečtí psi Frantova otce stavěli zvěř - jinak vysokou a jinak zajíce a jinak lišku, Harryk stavěl lidi. Jinak německé vojáky, jinak rakouské civilisty, jinak ženy. A František se naučil psí řeči rozumět, což mu pomohlo vyhýbat se hlídkám. Přesto jejich putování bylo náročné a nebezpečné. Mnohokrát vyvázli jen o chlup. Ve dne se skrývali, v noci pomalu a obezřetně postupovali na sever, k domovu. Naštěstí se Františkovi cestou postupně podařilo ukrást i další kusy oděvu, takže své trestanecké šaty, mohl svléknout a zakopat v lese. To byla velká úleva, protože se obával, že trestanecký šat prozradí.
V Rakousku on i pes často hladověli. Jednou narazili v noci na ovocný sad s několika posledními letními jablíčky, jindy na políčko, kde se dalo natrhat několik palic kukuřice či svazek klásků. František žvýkal trávu, žaludy i smrkové větévky. Harryk, když mu to František dovolil, lovil myši.
Nejvíc nahnáno měl František při přechodu hranic. Mezi zeměmi okupovanými Německem sice od 1.října 1940 nebylo nutné proclívat zboží, ale pohyb osob byl sledován důkladně. Museli jít jak se říká přes kopečky, ale i v pohraničních lesích se to hlídkami jen hemžilo. Největší strach měl František z německých psů, kteří by mohli jeho a Harryk i v dobrém úkrytu ucítit a prozradit.
Naštěstí si jich hlídka nevšimla, přechod hranic se jim podařil. Byli doma, v Čechách. František si stoupl do pozoru a zabroukal si hymnu. Pak políbil jehličím a mechem pokrytou českou půdu. Voněla po pryskyřici a sluníčku.
Po přechodu hranic už se František odvažoval blíže k lidem. Více kradl a jednou si troufl i požádat o jídlo. Harryka při tom nechal ukrytého v lese. Sbíral lesní plody - jahody, maliny, borůvky, vyhrabával slaďoučké osladičové oddenky, žvýkal bukvice i hořké žaludy, vařil si hlemýždě a opékal sarančata. Několikrát si během své cesty dokonce troufl nalíčit i pytlácké oko. V hustých lesích pouštěl Harryka, aby si ulovil něco na zub, a pes se někdy se svým pánem o uloveného zajíčka nebo koroptev rozdělil. V horské říčce si jednou nalovil pstruhy.
Na podzim, když v lesích nádherně zežloutlo a zrudlo listí a přišly první mrazíky, byli už ti dva cestovatelé v bezpečí doma. Do pražského bytu František nešel, zamířil rovnou na Slapy. Srub našel opuštěný a zajištěný tak, jak jej před skoro dvěma lety zanechal. Zabydlel se v něm nejprve tajně, aby zjistil, kdo se potlouká po okolí. Když ale zjistil, že si jeho srubu nikdo příliš nevšímá, přestal svou přítomnost utajovat. Jen Harryka nechával za denního světla schovaného vevnitř, protože v Čechách neměl v té době nikdo velkého psa. Sousedům z okolních vesnic, kteří si ho pamatovali z předválečných let, říkal, že z města odešel, protože ho žena podvádí s oficírem a že je tam čím dál větší bída a že na venkově se dá lépe žít. Nikdo netušil, že ho mezitím sssáci sbalili a zavřeli do koncentráku. Pokud byl legitimován, ukazoval doklady falešné a doufal, že si nikdo nevšimne, že místo Beneše je tu Doležal. Naštěstí ho zde všichni znali jen jako Frantu. Práci si snadno sehnal v nedaleké vesnici - byl zručný automechanik, ale jako správný skaut se nebál žádné práce, a tak pomáhal, kde bylo zrovna třeba. Místní hospodáři si ho brzy oblíbili. Podařilo se mu sehnat i kenkartu a potravinové lístky. Mezi lidi však chodil co nejméně, bál se vyzrazení.
Vzpomínal na svou ženu, vzpomínal na to, jak spolu vedli oddíl Vlčat, vzpomínal na dovolené strávené na kanoi na Sázavě, vzpomínal na tu nádhernou chvíli, kdy poprvé držel v náručí Frantíka. A o dva roky později i Vašíka.
"Kolik jim teď je vlastně let?" přemýšlel a počítal. "Zdalipak mě poznají? A kdy se konečně uvidíme?"
Aby se rozveselil, zanotoval si tu jejich, junáckou. Verše "V obraně dobra a krásy,dožiješ vlasti své spásy" k němu nyní promlouvaly jakoby jinou řečí, než před válkou.
Večer se proměňoval v Ďábla pomsty. Osnoval plány a sám je i vykonával. Sám sobě byl velitelem i armádou. Neodvážil se lovit nácky v samotné blízkosti svého sídla, ale vyrážel za soumraku do okolních kopců, kde věděl o všech německých posádkách a o trasách všech jejich hlídek procházejícími brdskými lesy. Na vhodných místech pak s Harrykem číhali a nenáviděné sssáky zabíjeli. Povedlo se mu také několik sabotáží na místní trati. Na konci války se zúčastnil bojů v pražském květnovém povstání. Tehdy přišel také ke svému zranění. Železná traverza, která odlétla při výbuchu granátu v ulici Na Pankráci, mu ošklivě zhmoždila nohy.
Po osvobození se František těšil na shledání s rodinou, ale jeho žena se do Čech nikdy nevrátila.
Zmizela někde ve světě a zprávy, které o ní od přátel později získal, nic neříkaly a nikam nevedly. Zůstal sám. Až po mnoha letech se mu sami ozvali jeho synové, kteří se usadili ve vzkvétajícím západním Německu. Do Čech v té době devastovaných komunisty se vrátit nechtěli. Zvali ho k sobě a slibovali mu zaslat pozvání, slibovali mu pomoci vyřídit dokumenty, sehnat byt i práci, ale pro Františka bylo myšlenka žití v Německu nepřijatelná. Po všech těch letech už byl vlastně na osamělý život zvyklý a po poněmčených synech netoužil.
"Měli jste se ozvat dřív," odpověděl jim, "teď už je pozdě."
A tak žil dál sám ve srubu na Slapech. Opravil ho a zrekonstruoval. A ačkoli bydlení zde bylo stále dost primitivní (bez vody, elektřiny a kanalizace), byl tu spokojený, do města se vrátit nechtěl ani za nic. Práce na srubu bylo stále dost - denně musel navozit vodu, nařezat a naštípat dřevo a opravovat co kde bylo zrovna potřeba. Příležitostně pracoval na okolních hospodářstvích a přivydělával si opravami aut. Několik jeho dobrých kamarádů za ním na Slapy pravidelně jezdilo. Později si pořídil koně. Nejdříve jednoho, pak druhého i třetího. Vybudoval pro ně postupně stáje a malou ohradu a veškerý svůj volný čas pak trávil s nimi. Za koňmi se na srub začaly sjíždět děti z okolí, místní i ty, které ke Kocábě jezdily se svými rodiči na víkendy a prázdniny. Takže srub o víkendech ožíval, kolem ohrad s koňmi se v radostném zmatku motaly děti, dospělí i psi. František děti miloval. Osud mu nedopřál starat se o vlastní, tak se věnoval alespoň cizím. Připomněl si skautská léta a s nadšením organizoval pro děti sobotní bojovky a vyjížďky na koních.
Později se pro něj koně staly nezbytnou samozřejmostí. S přibývajícími lety mu přestávaly sloužit nohy, ozývalo se staré zranění, pěšky by už daleko nedošel. Jen díky svým koním mohl až do konce svého života vyjíždět v sedle do širokého okolí a toulat se po svých milovaných brdských lesích. Zemřel osm let po pádu komunistického režimu.
A Harryk? Ten Františka provázel i po válce na každém kroku po mnoho let. Bedlivě hlídal srub i celé hospodářství a večer, když František sedal za srubem a díval se, jak se údolí Kocáby pomalu utápí ve stínu, sedával u něj a s hlavou opřenou o pánovo koleno se nechával drbat za ušima. Jen jednu nectnost mu jeho pán vytýkal. Správně vychovaný pes by prý neměl lézt lidem do postele. Baryk si při tom tak rád, když se zdálo, že pán už spí, tiše vyskočil k němu na lůžko a u nohou se mu stočil pod peřinu. František ho sice ráno vyhuboval, ale v noci, když k němu jeho pes skočil, se jen zavrtěl a předstíral, že spí dál. Vlastně byl rád, že má své bolavé nohy v teploučku.
Harryk zahynul v úctyhodném věku patnácti let, František mu vykopal hrob u tří jedlí.
"Byl to dobrý pes," řekl nahlas stromům v údolí Kocáby. Vzpomínal na něj celý život, vyprávěl o něm u táborových ohňů.. a tak se jeho příběh dostal až ke mně.

Očkování, ošetření proti parazitům

12. srpna 2013 v 21:11 | kajan |  Veterinární péče - zkušenosti a poznámky
Dnes jsme se vydali do Prahy na naši veterinární kliniku. Bylo to trochu narychlo (sfoukli jsme to s Tondovou nečekanou potřebou navštívit zubaře), plánovala jsem ji na středu dopoledne... ale zvládli jsme to, byť tedy to stálo - po rušném víkendu - dost sil.
Nechali jsme přeočkovat Aywy, Miu, Baffi, Bessi. Při tom všem změřili teplotu a poslechli srdíčko - vše OK.
Sangie jela ukázala bolavé klouby a dostala na týden léky (+ klidový režim) více zde.
Bessi a Baffi byly pochválené za vzorné chování u veterináře - pamatovali si je jako štěňátka, která se na ně zubila :-). ALespoň se ukázalo, že se zubení v 8 týdnech nedá považovat za determinující na celý život.
Zakoupila jsem další přípravky proti parazitům a pak je doma aplikovala. Tentokrát jsme vzali spoty ProMeris Duo pro všechny psy. A rovnou (což si myslím, že je klíčové) jsme vzali další spoty přípravku Duowin do foroty.
Uvidíme, jak dlouho budou přípravky fungovat. Obojky koupené v dubnu. Jasné je, že přípravky ArpalitNeo a Effipro nefungují!!! Jen jsme za ně vyhodili peníze a blechy se nám, než jsme pochopili, že jsou na nic, rozmnožili. Mám chuť výrobce a prodejce nakopnout do zadnice. Kdyby paltilo to, co slibují, ušetřili bychom si hdoně práce.
(Blešky jsme si přivezli z jednoho prázdninbového pobytu s pejsky - to se stane, ale když si koupíme přípravky a ošetříme je, vše vypereme, vytíráme savem atd., tak by člověk čekal, že nepřežijí...).
Celkem jsme u veterináře nechali 5004,-, a to nám dal věrnsotní slevu :-). (Ovšem jsme koupili i granulky Purina Proplan za 1400,-).

Narození papírových strakáčů

12. srpna 2013 v 18:53 | kajan |  Králíci
Dnes se narodili papíroví čeští strakáči. Nechci do hnízda sahat, ale nakouknutím se zdá, že dva jsou strakáči a čtyři kominíci. Snad se o ně maminka postará dobře a zůstanou naživu.

Sangie má oteklé klouby

12. srpna 2013 v 16:14 | kajan |  Kanaanka Sangie
Naše Sangie (10 měsíců) má už pátý den oteklé klouby na loktech. Celkem nevím, kde se jí to vzalo. Mohla spadnout - skáče jako blázen, i mám pocit, že na mne jednou po návratu z práce skočila nešťastně (spadla a uhodila se). Ale to by asi nebylo na obou loktech. Žádnou velkou námahu neměla (byla strašná vedra a navíc hárala - čili pobývala hodně doma). Objevilo se jí to druhý den po ošetření přípravkem Arpalit proti blechám. To ale asi souviset nebude - alespoň na obalu se otoky kloubů jako případné kompliakce nepopisují. Nejspíš je to proto, že spala na dlaždicích a parketách (ne na dece), protože se chtěla chladit a otlačila se. No teď spí v pokoji v kleci na silné matraci a zavírám ji, aby neutíkala pod postel na parkety. Ale celkem se jí nový pelíšek líbí. Je u mne, když pracuji u stolu. A v ložnici se vůbec cítí "doma". Žel pod postel se klec s matrací nevejde (a na matraci pod postelí nespala, i když jsem jí ji tam dala).
Dnes jsme byli u veterináře, prý je to bursa, dostala na týden léky (1/2 100mg tablety Norbrooku denně). Pokud se nezlepší, kontrola u ortopeda. Doufám, že se zlepší!!! O víkendu s námi maličko cvičila (jinak odpočívala - buď v kleci nebo chodila na vodítku, aby se neuběhala) a zdálo se, že ji to skutečně pobolívá. Takže je poprvé nemocná...

Vysočina - Obalovna

11. srpna 2013 v 20:42 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
O víkendu jsem cvičili na Obalovně. Vše se nám dařilo. Hlavně už nebylo tropické počasí. Povedlo se nám i fotografovat - fotky zde. Sanginka měla kamarádku Bony (možná noví člen). A Orfi dostala pochvalu od mladší výcvikářky za pěknou práci :-).



Aywy si taky hezky zahledala - je to můj workoholik. Tady se fotografovi povedlo zachytit, jak se dsotala k figurantovi za zástěnou - vyskočila si do výklenku nad ní ...

No a Sangie pracovala také moc hezky - na svůj věk - dělala nástřely i malé hledání, vždy se mi povedlo jí udělat přiměřené úkoly, pracovala s drivem. Zde je Sangie vyfocena, když poprvé hledala v sutinách. Hezky si prošla všechny místnosti a označila figuranta (zatím bez štěkání).


Celoroční příprava je v ....

8. srpna 2013 v 14:37 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Celoroční příprava na vrcholovou záchranářskou zkoušku ZTV3 je v ... Žel jsem letos byla s Aywy přihlášena jako jediný účastník a zkouška (zdá se - termín zmizel z web stránek, zatím nemám bližší informace, ale jasně, podmínkou účasti jsou 3 závodníci...) byla zrušena. Vloni měla v termínu Aywy štěňátka (ona naše příprava je vlastně víceletá), takže nemohla.. to bylo 7 účastníků a 5 zkoušku složilo. Čili asi nebylo dost zájemců se zkouškou ZTV2... nevím. Máme to smůlu... Věřím, že všichni, kdo jste mne viděli běhat po lese s GPS a hledat rohy terénů, které mi Tonda obětavě vytyčoval, víte, jak mi je ... to že budu mít volnou neděli mne tedy nijak nepotěšilo...

Výcvikový plán - čtvrtek

7. srpna 2013 v 18:25 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Ve čtvrtek budeme dělat:
Any - posílení motivace, zkušenost, že krabička a míček nemusí být vždy jen u figuranta a že se ale ten figurant stále má hledat.
Babú a Bessi - figurant v celtě.
Aywy - terén se vzorkem a figurantem. Posílení označení vzorku - základ - posílení.
Orfi - radostné nástřely.
Bessi - štěkání za pamlsky od různých lidí v kroužku. Nástřel alá trail.
Všichni - nácvik základní polohy s opakovanou odměnou a uvolněním.
Teorie: jak rozložit jednotlivé cviky na dílčí části.


První agi závody

4. srpna 2013 v 19:01 | kajan |  Groenendaelka Orfi
Orfi dnes běžela na prvních neoficiálních závodech agility "O lyskou tlapku" a hned se hezky umístila. Ze 15 závodníků v agility na 2. místě a v jumpingu na 4. místě. Hlavně to ale byl prima adrenalin - moc pěkný pocit! Jsem šťastná jak blecha. Rozhodčí Dana Horáčková (Tůmová).




ZZP 2

4. srpna 2013 v 13:40 | kajan |  Aywy z Ohromujícího světa
Aywy včera v Žatci složila zkoušku záchranných prací (tzv. sutiny) 2. stupně. Počasí bylo tedy trochu pekelné - poslušnost a denní speciál Chbany se odehrávalo ve vedru (kolem 38 stupňů). Není tam střecha ani se neparkuje ve stínu. A na nočním speciálu zase byla suchá bouřka - blesky po celou dobu po celé obloze. Cestou do Žatce jsme se pohádali. Cestou z denního speciálu jsme píchli a Tonda musel vyměňvoat kolo (ale zvládl to skvěle a bez dalších hádek). Domů jsme se vrátili vyčerpaní ve 2 hodiny ráno. A zjistili jsme, že Daník odjel s Lenkou na naši chatu na Vysočinu bez klíčků od chaty. Hodně nám pomohla příjemná atmosféra zkoušek. A hlavně Helena, která, když viděla, jak s Tondou vypadáme, odtáhla nás domů a nakrmila (suprová rajská) ve stínu domova.
Aywy byla výborná - mám z ní takovou radost. Poslušnost dala za 84. Celkově za zkoušku dostala 239 bodů (uspokojivě). Nejlepší pes měl ovšem za dobře, čili jsme neměli tak velký skluz. V poslušnosti jsme měly ztráty bodů za žebřk - na druhém konci létaly vosy a musela jsem jí dát dva povely, než překonala strach ze žihadla a vylezla nahoru. U áčka jsem šla moc blízko k překážce a ona se zařadila rovnou k noze. A u plazení jsem zapomněla ruku (bráno jako povel navíc, i když ji Aywy neviděla) - bodové ztráty, z mého pohledu maličkosti. Ve speciálech se mi tak líbila. Byla to pohoda, v podstatě žádný stres - rozumíme si tak dobře! Pan rozhodčí P. Katrev nám ovšem strhl hodně bodů. Byla jsem ráda, že jsme měly obě přehled o terénu. Prohledaly jsme celý terén a věděly, že máme vše (byli tři figuranti). A brala figuranty z dálky. Např. figuranta, kterého měla v budově mi tělem hlásila přes zeď - ale protože tam nebyly dveře, šla dál. V baráku ho pak dohledala z druhé strany. Do baráku já vůbec nesměla - Aywy si sama slezla žebříček a našla figuranta v rouře v podzemí. Značila všechny nálezy nejprve tělem (před tím, než začala štěkat, tak jsem věděla, že je v pachu), štěkáním až pak. Hodně bodů jsme žel ztratily z mého neporozumění pokynům rozhodčího. Bylo to za figuranta v budově. Když jsem nahlásila nález, tak mi rozhodčí dovolil jít "jen na práh a nález upřesnit", šla jsem na prách, nahlásila, kde štěká... a on kývl a já ji odvolala (nechtělo se jí, tak na dvakrát). To mi pak vytkl jako chybně, že jsem měla hezky po žebříčku slézt za ní a odvést ji. Já říkala, že ne, že jsem dolů nesměla... a pak mi to došlo, že do upřesnění nálezu ne... jsem trubka. V noci byly blesky. Nikdy jsem takové blesky nezažila, ani Aywy. Naštěstí je neřešila. Po minulém nočním speciálu jsem měla v každé kapse náhradní čelovku a v batohu náhradní svítící obojek. Takto vyzbrojená jsem měla dost světla a hezky jsme našly. Výšku Aywy ohledávala pečlivě (stržené body za to, že to dlouho trvalo), ale mně se zdá, že je lepší pomalá a přesná práce, než bláznění a třeba vyštěkání o kus vedle... Poslední figurant byl ve vyskládaných pneumatikách v rohu terénu. Zase ho brala z dálky, ověřila si penu ze všech stran a radostně štěkala. Jsem tak ráda, že prošla mohla ukázat, co v ní je. Škoda, že nemáme možnost cvičit občas s někým, kdo má školení pro rozhodčí. Člověk si ze zkušebáku vše nevyčte. No a pak takové ty drobnsoti dělá blbě a zbytečně ztrácí body.