Září 2011

CHlupatá koťátka

30. září 2011 v 8:50 | kajan |  Kočky neobyčejné
Tak máme koťátka. Bylo na ně zaděláno, když jsem byla na Spáleništi. Kvůli řemeslníkům rodila kočka Šedivka svůj druhý vrh venku - v jedné z mnoha krabic po stěhování před dílnou. Poprvé je otec našich koťat neznámý (Eda nám asi zastřelili a Ed II je ještě nedospělý).

Narodila se 2.9. Jedno kotě - modrobílý mourovatý kocourek - propadlo pod kusy polystyrenu a musela jsem ho opatrovat (zahřívat a masírovat).

Celkem jsou tedy dvě modrobílá, a čtyři černobílá vlastně tzv. seal (černěkouřově) bílá. Jedno je celé černěkouřové s malou bílou náprsenkou. Vypadá úplně jako Orfinka.

Jedna kočička (modrobílá) a pět kocourků (asi).

I když se mi dvě černobíléá koťata při narození nelíbila - jsou více bílá, než černá... (u borderek chyba zbarvení), teď jsem z nich nadšená - mají dlouhou heboučkou srst, jsou krásná na dotek i na pohled.

Po narození jsme je donesli na půdu, kam řemeslníci skoro nechodili. A ani psi. Šedivka je bojovnice a Orfi pěkně prohání. Teď jsou jim táhne na čtvrtý týden a včera jsem je přemístila z půdy do koupelny, abych je mohla snáze dokrmovat a také, aby si zvykli na lidi a psi a provoz a byli silní v povaze. Řemeslníci tady už pomalu končí, jen pár dodělávek, tak bude mít Šedivka klid i dole. Celá koupelna i chodba k ní je jejich. Zanedlouho začnou podnikat z pelíšku průzkumy (Šedivka je umístila do krabice s vysokými stěnami a tak jim dřívější pohyb omezila - ať je po jejím).

Musím začít inzerovat. Nevíte, kdo stojí o polodlouhosrsté černěkouřově bílé kotě? Nebo modrobílé? Vymazlené, dobře krmené. Prostě z našeho prima chovu.

Únava a různé otázky

27. září 2011 v 16:59 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Aywy v sobotu vypadla ze zkoušky FL A. Ve speciálu našla oba figuranty, byť to bylo na hranici jejích sil. Oba byli v druhé půlce terénu, druhý na nejvzdálenějším možném místě od startu. Cestou k němu Aywy štípla vosa a málem jsem jí tam vůbec nedostala (nakonec se nechala vyhecovat, aby tam vlezla z druhé strany). Ale žádnou radost z toho nálezu neměla, leda snad, že je konec akce, skoro nedokázala štěkat, jak byla zadýchaná. Mohly jsme snadno vypadnout ze speciálu, ale vypadly jsme nakonec z poslušnosti (sic!)! Lekla se výstřelu a poodešla z odložení. Sice si zase lehla, ale daleko. Střelba jí vadila i při chůzi u nohy tolik jako nikdy. Chtěla se jít uklidit do přepravky do auta. Asi můžeme poděkovat střelcům v naší ulici, kteří střílí kočky. Aywy o tom nějak ví, a když začnou střílet, prchá do domu. A teď se to aplikovalo při poslušnosti. Výstřel jako signál - běž na místo! Ach jo. Vloni jsme měli z této zkoušky 98 bodů, letos jsme nedosáhly na limit.. hmm... sice dokázala pracovat, ale bez obvyklé radosti a zaujetí. Donutila jsem jí a ona mne tak miluje, že se překonala a aportovala a plazila se a prostě vše dělala. Jen s pocitem, že by chěla a měla být v kenelce v autě.

Při střelbě pro jiné psy jsem jí odložila a na třetí pokus už zůstala bez dalšího povelu na daném mísě. Zdá se mi, že to nacvičíme snadno. Ale měla tak smutné oči, že jsem si říkala, zda mi to stojí za to..

Hodnotím to tak, že jsme jely na zkoušku prostě příliš unavené. I já jsem byla unavená a leze na mne nějaká viróza. (Dnes už jsem úplně marod, kašel, rýma, teplota, bolesti kloubů.) Aywy reagovala vysokou přecitlivělostí: ve speciálu značila igelitový fáborek visící vysoko na stromě (naštěstí fáborek značil osu postupu a bylo zřejmé, že nad ním figurant není) a při poslušnosti holt takhle.

Doufám, že až si odpočineme, že budeme obě zase OK. Nicméně je čas na hodnocení motivace. Kam se vytratila radost? Člověk chtěl cvičit hlavně pro radost, ale teď to bylo spíš ze setrvačnosti a pro dosažení nějakých met. A to nedělá dobrotu. Musíme se vrátit k původnímu záměru. Pes je živý tvor a ne stroj, má své nálady a lze ho přetáhnout. Navíc ta stálá a skoro již roční práce na stěhování a na rekonstrukci domu ubrala takových pohodových chvil - nicnedělání a nebo hraní pro radost.

ALe odpoledne po zkoušce jsme strávili procházkou a hrou u rybníka Kachlička. Aywy s radostí plavala pro klacky a honila Kubíka a Orfinku. Úplně jiný projev, než na place. Tady ta radost byla.

Želva Bobina vzala roha

20. září 2011 v 16:36 | kajan
Nepříjemná událost (tedy pro mne, pro Bobinu možná příjemná) s útěkem želvy Bobiny byla zastíněná přípravou a účastí na atestu. Pravdou je, že Bobina, jakkmile si na ni Orfi zvykla a přestala na ni štěkat, vzala roha. Asi se jí zdály prostory výběhu pro morčata malé. Teď má k dispozici celou pření zahradu cca 200 m2. Jenže není anichráněná před zimou ani před kočkami a případnými dalšími predátory. Jak tohle dopadne? Doufám, že pro Bobinu příznivě. Dávám jí tam misku s masem, maso mizí, ale samozřejmě nevím, zda ji žere ona, ježci nebo kočky. Tonda říká, že dokud nenajdeme krunýř bez želvy, že žije. Doufám, že má pravdu.

Atest - nesložen

18. září 2011 v 20:24 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
V pátek jsem se účastnila atestu MV IZS v Dobroticích. Bylo to těžké, vyřadili 10 psovodů ze 14, a my žel byly v těch deseti (vyřazených již v denním speciálu, nevím, kolik lidí v noci splnilo).

Moc děkuji všem, kteří mi drželi palce a měli zájem o výsledky. Mrzí mne, že jsem jejich očekávání či naděje nenaplnila. Moc jste mi pomohli! Velký dík Kristýně, která mne dokázala tak laskavě povzbudit i utěšit po neúspěchu.
Chtělo to trochu více štěstí nebo trochu více větříčku nebo trochu lepší kondici psovoda nebo trochu více promyslet postup terénem nebo trochu chladnější počasí nebo lépe a rychleji ovládat GPS... Po pravdě jsem ale asi nebyla připravená tak, jak to nejlépe šlo. Aywy je připravené dobře. Jde o mne a o to, že nemám tkaovou kondici jako dřív a že v časovém presu nereaguji nejlépe.

Vylosovala jsem si číslo 14. Čili jsem nastoupila jako poslední. I když jsem chtěla 3 či 4, ukázalo se to jako docela prima číslo - mohla jsem čekat v pohodě u auta a ne v terénu.
Když na nás (startovaly vždy dvojici psovodů a psů) konečně přišla řada, bylo pěkné horko. Prošla jsem (jen tak tak) během na cca 1800 m v limitu 10 minut. V horku, s baťohem a co nejhůř: do kopce. Vlastně první velký běh po úrazu svalu na pravé noze. Myslím, že jsem to zvládla v limitu jen díky kolegovi policistovi M. s číslem 13. Byl v lepší kondici a dokázal mne s hodinkami v ruce popohánět a nechat vydýchat tak, abychom to zvládli oba. Díky mu!!!

Po chvilce čekání u záložního stanu jsme šli dál. Ve stanu nás organizátoři seznámili s terény. Každý měl 5 hektarů a byl ve svahu v lese. My s Aywy jsme nastoupily do "levého terénu", který měl 5 hektarů, byl ve svahu, plný hlubokých a dlouhých strží s potůčky a také chatek s půdami a sklepeními u kraje a všude hafo ostružin, křoví... Limit na prohledání a vrácení se ke kótě ve svahu byl 40 minut. Jenže, terén začínal ve svahu, takže opět běh do kopce. Samotný čas na prohledání těch 5ti hektarů byl samozřejmě o dost kratší. Takže žádné velké prodlevy při hledání nebyly možné.

Rozhodla jsem se jít vzůru za Aywy a najít konec terénu. Cestou zpět pak prohledat neprohlédnutá místa. Nebyl to úplně špatně zvolený postup. Fungovat to mohlo, kdybych to dodržela a nezdržovala se přemýšlením, co na mne kdo huláká a nesnažila se Aywy kontrolovat. Ale bylo by mnohem lepší cestou vzhůru prohledat vše pod kótou ve svahu. Tak bych se vyhnula tomu běžet do svahu dvakrát. To by bylo opravdu mnohem chytřejší. No po bitvě je každý generál, že...

Cestou vzhůru jsme nikoho nenašly. Bylo tam fůra budov, ke kterým Aywy ani nechtěla odbočit, k několika jsem jí donutila jít (asi chyba??), ale jen tam doběhla, letěla vzhůru. Také jsem raději sama prozkoumala vysoký krmelec, zda tam není osoba, i když Aywy nic neznačila (opět asi chyba - ztráta času??). Zlepšit by bylo možné hodně věcí. Ovšem neztratily jsme se a našly jsme v pohodě konec terénu. Nahoře u konce terénu bylo opravdu velké a ošklivé ostružinové roští. Aywy ho jednou prošla a táhla jinam. Přemýšlela jsem, zda ji mám vracet. V bězvětří, které panovalo, vzbuzovalo otázku, zda je roští prohledané dobře, zda v něm někdo přece jen neleží... rozhodla jsem se (jak se pak ukázalo správně) jít za psem. Ovšem toto rozhodnutí ovlivnilo i to, že jsem se v roští zasekla a docela dlouho jsem nemohla ani tam ani zpět a Aywy prostě odběhla hodně daleko pryč.
Cestou od roští Aywy zvedla vesele ocas a začala vesele dohledávat. I v tom bezvětří cítila figuranta na alespoň 60 m. Letěla tam a označila ho. Doběhla jsem k němu, zapsala jsem si jeho jméno, trochu zakonverzovala, on zavolal mé jméno a řekl mi, že ho našla Aywy jako čtvrtá .. (na to, že jsem šla poslední, to nebylo nic moc) rychle jsem se vydala dál.

Pořád to byla pohoda. Měla jsem dobrý pocit. Jenže můj parťák M. ve svém rajónu dohledal druhého figuranta a začal se starat o to, zda mám dva nebo ne. Ono je to tak, že celkem jsme měli schované čtyři figuranty. Chtěl mi pomoci a radil mi a zároveň se bál toho, zda on nemá tři a já jednoho. Volal či spíš křičel na mne různé informace a rady a otázky, např. zda jsem byla v těch ostružinách nahoře a zda mám dobře prohledané ty chatky. Spoustu slov a vět jsem mu vůbec nerozumněla a zoufala jsem přemýšlela jsem, co vlastně na mne křičí a co mi radí. Je to důležité? Nejdou mi špatně hodinky? Nemusím se již vrátit?

A v té chvíli skončila má pohoda a klid. A začala jsem mít nervy. Sice jsem měla (i když ne nejlepší, tak dobrý) plán, ale nedokázala jsem se ho již držet, začala jsem přemýšlet o slyšeném i neslyšeném, o ostružinovém houští nahoře, hodinkách, prostě panikařit ... když pak jsem slyšela, že jsem daleko a že jsem už mimo terén, tak jsem se stočila k němu, abych ho lépe slyšela. A tak začal konec našeho poměrně dobře načatého speciálu. Prohledaly jsme ještě jednou a pořádně chatky, jenže nikdo tam nebyl. Ovšem čas ubíhal, byly jsme u kóty.

Prošly jsme celý terén, kromě rožku na začátku dole. Aywy tam nezabočila, ale prostor to byl docela velký na to bezvětří. Jenže právě dobíhal čas. Asi jsem tam měla i tak běžet, ale lekla jsem se toho, že je málo času a že bych asi nevyběhla bych ten kopec ke kótě. Navíc se můj parťák strachoval možnosti, že on měl tři a já jen jednoho. Pokud bych měla svůj jediný nález a nebyla včas na kótě, byl by konec. No a tak jsem zůstala na kótě a Aywy to pokazila.

I když je to neúspěch, tak vidím pozitiva:
- Aywy dokázala celou hodinu pracovat - běžet a pak hledat po celou dobu, což je vzhledem k tomu, jak to vypadalo v červnu velký zázrak,
- uběhla jsem limit, nepřetrhla jsem si znovu sval ani nic jiného si nezpůsobila, migrénu jsem nedostala ani to jinak zdravotně neodnesla,
- neztratila jsem se, pořád jsem věděla kde jsem, kde jsem nebyla, našla jsem konec terénu a nepřešla ho,
- hodně jsem se poučila,
- poznala jsem prima lidi
a nenalezený figurant byl tam, kam jsme se kvůli času (a blbosti psovoda) nedostaly, čili Aywy nikoho nepřešla. No a samozřejmě hlavně je moc hezké, že mne Tonda tak opečovával a obětavě se o mne staral..a opět dokázal, jak mne má rád. A babičce, která hlídala děti a zvěřinec (velký dík oběma !!!)

Do příště (pokud nás tedy ještě nominují, doufám, že ano) se musím lépe naučit pracovat s GPS, abych si uměla rychle vytyčit terén a kontrolovat kraje. Zase začít běhat a vylepšit si kondici a zvýšit rychlostv terénu. Udělat si pár cvičných terénů a co nejlépe si rozvrhnout postup v časové tísni. Sehnat si pořádné vybavení - lekhé oblečení, povinnou výbavu do batohu a tak. A hlavně se nějak duševně posílit, abych se nenechala tak snadno od někoho jiného ovlivnit a řídi se podle něho.

Chceme vydržet, ale tedy, není to úplně brnkačka. Máme na to vůbec? Má to vůbec cenu? Stihnu se zlepšit, než mi Aywy zestrárne? A než já zestárnu?

Přípravy na páteční 24 h akci (atest MV) vrcholí

12. září 2011 v 18:38 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
O víkendu jsem požádala úplně cizí psovodku ze ZKO Lysá, aby se Aywy schovala. Nebylo to těžké. Bylo ovšem vedro. Aywy předvedla lehké hledání, velice rychlé, svižné, dlouho vydržela značit, byla velmi dobře odměněná (tlačenka). To je tedy vše z přípravy psa. Tedy vlastně ne tak úplně - od zítřka jí nasadím klidový režim, tj. něklolikrát přes den jí zavřu, aby odpočívala (jinak se - je to rpavá borderka - nezastaví - pořád běhá a něco pase). Také jsem jí připravila vydatné krmení. No a na čtvrtek odpoledne a pátek připravím vývar na zavodňování. To není nic složitého, nebo to alespoň to umíme a už jsem to dělali.

Horší je příprava mne. Vzpomínám na "skautská" léta, i když tehdy se to jmenovalo přírodovědně-turistický oddíl při "DPM". Správná příprava je základ úspěchu.
Požádala jsem šéfa o dovolenou, díval se sice všelijak na papír s hlavičkou Ministerstvo vnitra, ale podepsal. Tak sláva!!
Ve vlaku z práce domů jsem si sepsala seznam toho, co asi budu potřebovat do auta a co přímo do baťůžku. Co se pokusit najít (většinou na půdě v krabicích) a co koupit a co trénovat.
Trénovala jsem s GPS v Kersku. GPS zarytě ukazovala na Krásnou Pepinu na jiné straně, než skutečně byla. Hmm. Také jsem zjsitila, že GPS nestačí v rychlé chůzi rychle měnit šipečku. Nebo jsem já nešikovná. Ať žijí mapy a buzola (buzola! - musím ji připsat na seznam). Neumím si představit, že GPS nějak použiju. Leda kdybych se ztratila nebo tak. Jinak bude asi lepší, když se budu orientovat podle sluníčka, krajiny, mapy a popř. buzoly. Prostě tak, jak dobře umím.
Koupila jsme si impregnaci a naimpregnovala kožené boty, které jsem zdědila po bráchovi (a ten je zdědil po mámě). Před 25 lety jsme si s mámou koupily stejné kožené "lepší pohorky". Mé už jsou dávno roztrhané, jsem vděčná, že máma a po ní brácha tolik jako já nechodili :-) a zdědila jsem tyto druhé.
Na půdě jsem našla buzolu. Tonda mi v Praze koupil novou mapu Hostýnských vrchů. Sice mám nějakou starou, ale bojím se, že zrovna policejní středisko bude zakreslené ve staré mapě špatně. Okolí Dobrotic je opravdu krásné, tj. minimálně se podívám do nádherné krajiny, kde jsem snad v životě nebyla.
Začala jsem vršit hromádku předmětů různé důležitosti, které povezu s sebou. Také se snažím odpočívat a dobře jíst, abych i já byla OK. Jde to těžko při všem tom rekonstruování a uklízení domu. No a oslovila jsem několik pastorů s prosbou o požehnání. Odpovědi byly příznivé, jde jen o to, zda nalezneme před atestem časový průsečík k osobnímu setkání.
Tonda si zajistil volno. S pohledem na mapu se rozhodl, že mne tam ve čtvrtek přiblíží a hlavně v sobotu po 24h maratonu doveze zpátky. Stráví "příjemný" pátek v nějakém pensionu. Díky mu! A také babičce, která obětavě přijede nás domů zastoupit a starat se o děti a dům. Odjezd za tři dny.

Nominace na atesty

7. září 2011 v 15:03 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Včera odpoledne jsem ve schránce našla nominaci na atesty - plochy ve dnech 16. a 17. září 2011. Úplně mne to zaskočilo (už jsem se těšila na nečekaně volný víkend). Během svého pátrání o tom, jak se na atesty připravit, jsem totiž zjistila, že jarní termín atestů byl zrušen, tj. že na tento podzimní termín se hlásí všichni ti, kdo byli přihlášeni na jaro a samozřejmě všichni noví. A že zájemců je vždy více, než míst. Ale nerozhoduje se podle data odeslání přihlášky, ale podle dalších kritérií, např. trvalé bydliště nebo region. Tam, kde je více atestovaných psů, mají noví zájemci smůlu a naopak. To se asi stalo nám.
V každém případě jsem v šoku, opět se začínám připravovat. Jak efektivně zabalit, aby nám po celých 24 h atestu nic nechybělo a aby nebyl baťoh moc těžký? (Do auta se pravděpodobně běhe té doby nedostanu :-(, ach ouvej.)
Kde ty Dobrotice vlastně jsou? Kdy vyrazit - je to dálka? Mám v GPSce nahrané správné mapy? Kde mám nepromokavé kalhoty? Mám s sebou brát spacák? Bude v noci troch uvidět nebo bude nov? Nevybije se mi baterka v čelovce, už s ní svítím docela dlouho?
A tíží mne docela zodpovědnost - když už člověk jede, měl by to jet udělat, ne?, ale zároveň si uvědomuji skutečnost, že je to pěkně těžké a že úspěch není zdaleka snadný. Původně jsem to chtěla brát "jako zkušenost pro budoucnost", ale když mne nominovali na úkor asi jiných psovodů, tak to jde těžko. Měla bych se rozhodnout, že to nejedu zkusit, ale že to jedu udělat, protože na to máme. (A pak to samozřejmě ještě udělat :-) Ale... asi tušíte, že to není tak snadné. Ani to rozhodnutí se. O tom zbytku ani nemluvě.
No nic. Aywy mi leží stočená pod psacím stolem, hlavu na mém nártu - ráda se mne dotýká, když já ťukám do počítače a ona odpočívá na pelechu pod mým pracovním stolem. Ta to má snadné. Nic netuší. Navíc ona vše potřebné nepochybně umí. To já se mohu ztratit v lese. To já mohu zapomenout něco důležitého. To já si mohu do GPS nahrát špatně mapku. To já mohu dostat migrénu po té cestě a celém dnu na slunku. To na mně leží zodpovědnost. Takže to není tak úplně atest psa, jako atest psovoda. Uvědomuji si to a mrazí mne. Udělala jsem pro záchranařinu hodně. Nějak mi přišlo, že je to pro mne důležité. Pořídila jsem si a vycvičila jsem psa (maličkost :-), jezdila na tréninky, chodila na zkoušky a dokonce i na závody (i když závodit, kdo je lepší záchranář se mi trochu příčí), šla jsem na operaci oka, abych se zbavila vrozenéo šedého zákalu a mohla lépe řídit, zdokonalila jsem se v řízení, koupila jsem si kde co, včetně GPSky. Také jsem chodila běhat, abych byla v kondici (tedy až do doby, kdy mi praskl sval, pak jsem rehabilitovala a chodila jsem jezdit na kole a plavat a nachodila jsem kiláky). No a teď je možnost to dotáhnout do konce a začít úročit. Potřebujeme požehnání!
... a také schválit dovolenou, protože ten den je samozřejmě jako naschvál na pracovišti naplánovaná porada katedry...

Jak dlouho vydrží štěně štěkat na želvu

6. září 2011 v 12:25 | kajan |  Orfi - jak rostu a tréninkový deníček
Každé štěně je jiné. Ano, s každým štěnětem je práce, každé štěně občas udělá loužičku doma, nebo rozkouše něco, co nemá, prorože se přezubuje.
Záhy jsem pochopila, že štěně groenendaela se chová docela jinak, než štěně borderkolie. Alespoň tedy Orfi se chová naprosto jinak, než se chovala Aywy. (Jedině snad, že taky rychle běhá, jinak je jiná..). Prý se ale štěňata z tohoto vrhu chovají i jinak, než se obvykle chovají groenendaelové ("malé štěně a vůbec se nebojí?!"). To ovšem nemohu posoudit.
Denně ovšem narážíme na Orfinčinu silnou povahu. Například, když leží a tvrdě spí, tak se ožene po tom, kdo ji odstrčí nebo zvedne. Když žere z misky, také nejprve oháněla po mé ruce, aby si misku hájila. Chce to samozřejmě pohlídat, aby až vyroste nekousala lidi, kteří jdou okolo ní, ale zároveň si jsem vědomá toho, jak je to skvělé mít silného a velice sebevědomého psa, takže to rozhodně nechci "zlomit". Je to cesta budování důvěry a přátelského respektu.
Včera jsme od Ivči a Radka dostali nalezenou želvu nádhernou. Je tedy opravdu nádherná a hlavně je obrovská. Než nám jí dovezli, pokřtili jí na Bobinu. Možná, že kdybych tušila, jak je velká, že bych váhala :-), ale dnes už je Bobina doma u nás.
Poučeni vlastní želvou nádherno, kterou jsme vypustili do jezírka s představou, že se bude držet plus minus kolem něho, a již jsme ji neviděli (dva měsíce), nevíme, zda žije nebo ne, tuto želvu jsme se rozhodli chovat zavřenou. V noci v akvárku s vodou a kamenem (ráno mne probudily hrozné rány, myslela jsem, sousedům padá barák po dešti, ale to jen želvička Bobina chtěla na procházku a bouchala hlavou do akvárka jako beranidlem) a ve dne v otočeném a přikrytém výběhu pro morčata a s lavórem s vodou. Má (ve dne) dost pohybu, nehrozí, že by ji něco v noci ulovilo ani, že by utekla a pak zmrzla v zimě. Prostě, máme ji pod kontrolou, což se jí tedy vůbec nelíbí, ale třeba o to delší život bude mít. I když je tak obovská, že je to možná naopak, hlídáme želvu, aby nezabila kočku... štěně .. kdo ví... Psi samozřejmě nového člena domácnosti náležitě okoukali. Borderky vyloženě "čuměly", co to budou dneska pást.
Ovšem Orfina ji "ulovila". Jinak se to říci nedá. Skákala kolem želvy a rohu klece a štěkala. Volala mne: "Hele, co jsem to objevila za divné zvíře!". (Na morčata v té samé kleci neštěká.) Čekala jsem, kdy přestane, ale štěkací reflex má nějak silný. Štěkala deset minut, dvacet minut, půl hodiny. Pak jsem ji raději odnesla, nakrmila a dala snídani, aby se úplně nevyčerpala. Vzpomínám na nějakou dobrodržnou litaraturu a uvědomuji si, že by z ní byl skvělý pes na pumu. Takhle se totiž přesně má chovat lovecký pes, který jde ve smečce na pumu: štěkat až do příchodu pána, i kdyby to mělo být strašně dlouho. Hmm. Sláva??
Orfina se od misky okamžitě vydala štěkat ke kleci.

Atesty

4. září 2011 v 14:09 | kajan |  Tréninkový deníček - výběr
Vzhledem k tomu, že jsme složily zkoušku ZTV 2 a že nám zdraví (díky Bohu) slouží, přihlášila jsem nás s Aywy na atesty - plochy IZS ČR. Nejbližší se konají 16. a 17. 9. v Dobroticích. A začala jsem získávat informace co a jak se od nás bude požadovat. Díky Veronice a Kristýně jsem si udělala docela dobrý obrázek. Především jsem pochopila, že prvním krokem k jejich úspěšnému složení je, aby nás vůbec pozvali. Účast je totiž omezená a přihlášila jsem nás relativně krátce před jejich konáním (navíc jarní termín byl zrušen, tj. někteří zájemci čekají ji několik měsíců). Vzheldem k tomu, že se na atesty hlásím jako člen ZKB Vysočina, mám prý jakousi šanci. Je tam málo (nebo žádný?) atestovaných psovodů. Obdobně mému výběru nahrává i naše nové bydliště v Lysé nad Labem. Např. v Praze jich mají údajně relativně dost, takže noví zájemci nejsou tolik žádáni.
Tak uvidíme, jak to dopadne a zda nás vůbec z IZS osloví. Ovšem prý již teď mohu chodit pomoci hledat v rámci občanské výpomoci. Vlastně tak může chodit každý s jakýmkoli psem :-).
Jenže Aywy přece jen něco snad umí :-).

Jinak získané informace nejsou zase až tak optimistické - spolupráce mezi psovody - dobrovolníky a policií či hasiči ještě v ČR není úplně dokonalá. Kristýna mi dokonce radila, ať si najdu jinou formu pomoci jak zachraňovat životy, když chci opravdu pomáhat. Ach ouvej. Že bych šla úplně špatným směrem?